Není emancipace jako emancipace, o tom jsme se už mohli přesvědčit. Je rozdíl, když se někdo emancipuje z područí, z nesvéprávnosti, anebo když se emancipuje, aby získal výhody.
Není emancipace jako emancipace, o tom jsme se už mohli přesvědčit. Je rozdíl, když se někdo emancipuje z područí, z nesvéprávnosti, anebo když se emancipuje, aby získal výhody. Nikdy nejde o žádného Pepka Nováka, ale o kolektiv, který si přisuzuje znaky, jimiž se zvýhodňuje. Kolektivní výběr je levicový výběr, vymezuje tzv. menšiny, fašisticky nebo komunisticky, tudíž o pravou emancipaci člověka jako člověka vůbec nejde. Tento výběr lidi rozděluje, přitom emancipace člověka by měla všechny spojovat. Ale to řekněte třeba vysokoškolačkám, které tak bezduše přebírají univerzitní doktríny a věří, že jsou pohlavně diskriminované.
Problém je v tom, o jakou ideologii se jedná. Michel Foucault ve své knize Myšlení vnějšku (1966) využívá Deleuzeho pojem odlišnosti. „Différence" je rozdílnost, podle poststrukturalistů základní element bytí, jeho hybatel, to co neustále posouvá život vpřed. Všechno má svůj rozdíl, je to přímka, žádná kontradikce, jak jsme si zvykli u dialektiky. Problém je, že je to příliš jednostranné, odlišnost (rozdílnost) se stává dogmatem. Podle mě musí být něco, od čeho se vymezujeme, čili standard. A tady jsme už zase zpátky u dialektiky, kterou chtěla postmoderna zničit, jelikož byla pro ni příliš univerzalisticky utlačující.
Ne náhodou L. Wittgenstein, velký logik, který odmítal metafyziku, se ve svém starším období vyjádřil, že dialektika má své výhody. Ta výhoda je zřejmá i v našem případě - odlišnost sice neguje standard, ale stává se součástí cesty k vyšší kvalitě. Odlišnost se nerozpustí, ale standardizuje se v novém uspořádání. A to je to, co dnes chybí, co je nabouráno diverzitou všeho, co „bílá“ civilizace vytvořila. Není tady nic, co by postavilo hráz, co by znegovalo negaci. A přitom je nasnadě, že tím trpí především právě ty nejpodstatnější hodnoty. Když rozdělujete jedince podle kolektivních znaků, ničíte tím lidskost.
Ale aby to neznělo příliš učeně: jestliže je třeba odmítnout emancipaci menšin, je třeba emancipovat člověka. Na základě univerzálních hodnot, které jsou velmi prosté. Nevydělovat nikoho, ani nikoho nevyzdvihovat. Spravedlnost je ve své prostotě to nejtěžší. Když píšu román, každý má svou šanci, aby se projevil, ukázal se ve své směšnosti i důstojnosti, nikoho nevyzdvihuju, jak je dnes tak časté. Důležitá je současnost, všichni jsme tady a teď, tři čtyři generace, které jsou právě na světě. Současnost naší situace je to, co nás spojuje, čemu se snažíme rozumět, co se mnoho z nás snaží prožít a ovlivnit.
Boje o minulost, o viny předků, jsou anachronismus. Kdybych byl stejný, mohl bych začít pátrat po tom, kdo sebral mému dědovi živnost, koho je to předek a koho je třeba denunciovat. Kdo zabral druhému dědovi pole, kdo nahnal jeho otce do války atd. Minulost nedává žádná práva. Jediné, co může dát, je poučení. Jenže to vykládejte dnešním levičákům, co bojují své minulé války. Je na ně dost smutný pohled, jak papouškují stále stejná obehraná hesla. Kolektiv, komuna, menšina, žena, homosexuál, afroameričan - všechny ty staré krámy. Co by asi řekla nějaká feministka na to, že její prababička zničila život mého předka?
Ukázka z knihy Deník spisovatele
