Nechci se ani náhodou vysmívat levicovosti, jejímu důrazu na solidaritu se slabšími a na veřejné blaho, ale dnešní levici bohužel zcela degraduje tzv. hledání identity, což není nic jiného než úzkost ze světa.
Nechci se ani náhodou vysmívat levicovosti, jejímu důrazu na solidaritu se slabšími a na veřejné blaho, ale dnešní levici bohužel zcela degraduje tzv. hledání identity, což není nic jiného než úzkost ze světa. A není to jen tak obyčejná úzkost, kterou v sobě nosí, jak víme od Heideggera, každá bytost, ale je to hypetrofovaný děs, strašlivý žal, který lze potlačit jen stále větší regulací všeho, co se hýbe. Jak by takový vyděšený tvor, který si není jistý ani sám sebou, mohl připustit, že svět se děje převážně samopohybem, že ho nelze korigovat do podoby, jakou bychom si přáli, tudíž je bláhovost dělat z planety trestanecký tábor.
Ano, právě vlastní nejistota je podhoubím dnešní levicovosti. Neholdují jí ani tak pracující, dělníci, sociálně slabí, ale naopak privilegovaní, většinou VŠ ve státních strukturách. Čím blahobytnější, zpohodlnělejší, tím víc je tíží osobní úzkost. Nelze se pak divit, že ti až příliš mentálně jemní podlehnou dojmu, že svět upadá do zkázy. Je v tom jistý komplex, o kterém kdysi mluvil Alfred Adler. Kdo neumí pomoct sám sobě, nutí pomoc celému světu, i kdyby o to nestál. Raději bude zachraňovat klima nebo se bít za práva těch nejšílenějších tvorů, aby nemusel myslet na to, že si je nejistý svou vlastní existencí.
Vidím několik takových progresivních typů: Prvním je důchodce, který žije z postmoderny, cituje Derridu a nechce si připustit, že romantika roku 1968 se vytratila. Bojuje upřímně a nenávidí upřímně vše, co ztělesňuje bílý heterosexuální muž. Jakákoliv diktující norma by měla být po vzoru pařížských barikád zničena. Proto se zasazuje za feministky nebo různé LGBT komunity. Tento důchodce ovšem nevidí, že diverzita je už přežitek, protože nemá co rozrušovat. Namísto velkých hodnot, které ho tak vzrušovaly, tím, že je nenáviděl, zůstala už jen strašná prázdnota a velký děs z nicoty.
Druhý typ není už ani trochu autentický. Ztělesňuje pokus o intelektuála, který příliš nevyšel. Nikdy totiž nezažil ten skutečný útlak ponižující až do morku kostí. Jeho revolta je falešná tak jako jeho boj za klima nebo za menšiny. Skutečnou bídu nezažil, nikdy nepracoval v továrně, spokojeně žije z veřejných peněz, jestli ho něco zajímá, pak vlastní sebeobraz. Proto tak krásně mluví o uhlíkové stopě, jak by se měli lidé omezit, aby zachránili planetu. Jeho problém je nedostatek prožitku, jinak by nemohl nevidět svou ubohost. Skutečná invence mu chybí a papouškuje to, co vymyslel důchodce před 50 lety.
Třetím typem je běžný volič progresivistů. Je to naivka, který si myslí, že je velkým altruistou. V zájmu všech je třeba omezit ego, a když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Ukázkou je pandemie, kdy právě tento typ „liberála" (který tento pojem zničil), se zasazuje za represi proti těm, kdo sázejí na osobní odpovědnost. Nedokáže si připustit, vnitřní nejistota mu nedovolí vidět, že v naší činnosti je zakotvena reflexe, která dokáže lidi zachránit před nejhorším. Naopak, čím víc chce mít život pod kontrolou, tím víc zjišťuje, že trvale udržitelný, regulovaný a politicky korektní svět je iluze, a to v něm vyvolává environmentální žal…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
