Bavil jsem se s člověkem, který má na starost zařízení pro utečence, a ten mi říkal, že by do nich vzal všechny Ukrajince na úkor těch, co tam jsou, decentně řečeno grázlů z Blízkého východu.
Bavil jsem se s člověkem, který má na starost zařízení pro utečence, a ten mi říkal, že by do nich vzal všechny Ukrajince na úkor těch, co tam jsou, decentně řečeno grázlů z Blízkého východu. Nemá smysl si něco nalhávat, utečenci z války, která je za evropskými humny, jsou pro Čechy stravitelní, zatímco lidé z jiných kultur daleko míň.
Jestli se děje bratrovražda u sousedů, nenechá to lidi lhostejné. Tak nějak instinktivně se jich to týká, jejich sousedi jsou jejich součást, ohrožuje to jejich existenci. Člověk je napůl zvíře a napůl anděl, je to jeho přirozenost, kterou nezměníme tím, že mu vnutíme myšlenku, že by se měl dívat na všechny potřebné lidi stejně.
Ano, andělský pohled je pohled idealisty, který je potřeba, ale pak musíme taky respektovat pud sebezáchovy. Vzpomínám, jak xenofobní byli lidé vůči nám v Evropě. Uvízli jsme v 92 roce v Řecku, bez peněz, bez vize, co dělat dál. Ve fabrice, kde jsme si vzali týden dovolené, nás už pohřbili, náš trip se protáhl na několik měsíců. Jeden Řek nám nabídl práci na své broskvové plantáži.
„Millionen rodhákina!“ vysvětloval nadšeně.
Spali jsme na betoně v prvním patře jeho domu. Měl ho právě dostavěný, zřejmě z dotací, které tehdy hojně tekly z EU. Všude, kam se člověk za vesnicí podíval, stály vraky aut, zatímco ta pěkná naleštěná parkovala v nových garážích. Místní už nepracovali, na práci si najímali brigádníky, kteří je stáli co nejmíň: „Toillete ist unten,“ vykládal nám majitel, „keine Scheisse, please!“
Jmenoval se Tomaidis a my mu říkali Tyranos. Měl na poli kuří nožku, chatku, ze které nás celý den popoháněl, mával pomyslným bičem, zatímco jsme ve vedru sklízeli. Pracovali s námi Kurdové a Albánci, ale ti se měli mnohem líp, měli přestávky, občerstvení atd. My byli špína z Východu, která neumí jíst ani vidličkou a nožem.
Když jsme sklidili broskve, čekali jsme, až dozrají jablka. Ležet na betonu u Tyranose nás nebavilo, tak jsme hráli s Kurdy fotbal, většinou za poledního slunce, když měli Řeci siestu. Kurdové nás brali jako nekalou konkurenci, hrát fotbal neuměli, pokopali nám nohy, pak na nás zavolali policajty, jelikož jsme rušili siestu.
„Bestie aus Ostland!“ slyšeli jsme nadávky.
Mám rád Řecko, byl jsem tam víckrát, na pevnině a na Peloponézu, vstřebal jsem památky, pobřežní krásu, súvlaky, Retsinu. Po třiceti letech je všechno jinak, než jak to bylo tehdy. Češi už nejsou ti z Východu, patří mezi severní bohaté země. Můžou si dovolit bydlet v luxusu a nechat se obsluhovat potomky Tyranosů.
Přesto mají Řeci stále blíž k Albánců a Kurdům. Mnohem snadněji přijmou utečence ze Sýrie než my. Proto bych byl opatrný v idealismu, který tak snadno soudí. Jak napsal Novalis, člověk je napůl zvíře a napůl anděl, a zvíře si hlídá své teritorium. Soused je ten blízký, často taky ten agresivní druh, proto vznikají bratrovraždy. Tyhle tragédie tady byly a asi ještě budou. Prázdné výroky na sítích nebo v médiích to určitě nikdy nezmění. Blahobyt plodí nudu a nudné lidi, kteří mají názory, které se dají snadno otočit a jsou stejně tak relevantní; to je nicotné...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
