Naše společnost je na tom asi tak jako člověk se sexem: v situaci, kdy není uspokojena, strádá, zatímco když je přesycena, vymýšlí blbosti.
Naše společnost je na tom asi tak jako člověk se sexem: v situaci, kdy není uspokojena, strádá, zatímco když je přesycena, vymýšlí blbosti. Erós není podle starých Řeků jen zdrojem slasti, je také zdrojem utrpení. Pěkně to popsal ve své slavné metafoře o dikobrazech Schopenhauer: ve vesmíru je chladno a dikobrazi se k sobě přitisknou, aby se vzájemně zahřáli. Ale jejich láska je bolestná, protože se píchají svými ostny, a tak se od sebe oddalují, bohužel je jim zase brzy zima. Ve své samotě trpí a hledají opět vzájemnou blízkost a tak stále dokola. Dá se říct, že i společnost se neustále pohybuje mezi touhou a přesyceností.
Globálně se ve světě stále víc ocitáme v době přejedenosti. Obecně hlavně západní demokracie dospěla k nadprodukci zboží, blahobytu, vymizel hlad a nejhorší chudoba. Základní potřeby lidí nikdo příliš neřeší, protože jsou bez problémů uspokojeny, i díky sociálnímu systému. Většina lidí neřeší ani své běžné potřeby, mají mobily, počítače nebo pračky. Karta sociální nerovnosti je dnes klišé levice, která se raději zabývá emancipací kulturně „slabých“. Přesto úplně nevymizela a občas se vrací, zdá se spíš ze zvyku než z reálných potřeb. Vytahují ji i ti, kteří říkají, že jsou pravičáci, čistě populisticky, aby se zalíbili.
Kdo by neslyšel na to, že svět je nespravedlivý? Tak je to odjakživa, navíc dnes přece stoupá bohatství několika vyvolených a ostatní jsou proti nim stále chudší. Dokazuje to statistika, tudíž to potvrzuje nerovnost, která rozkládá svět. Bohužel je to ukazatel kvantity, mediálně vděčný, ale jako výpověď o společnosti relativní. Asi tak irelevantní jako když víme, že vesmír se stále rychleji rozpíná. Náš život na zemi to neřeší, tady máme každý svůj časoprostor. A do něj patří jen to, co dokážeme obsáhnout, nebo jinak, co můžeme ocenit. Právě kategorie kvality je ta, která určuje pocit štěstí v životě.
K čemu je člověku x-miliard akciového vlastnictví? Má smysl přes toto prizma hodnotit lidský život? Vždy, když někdo začne žvanit o sociální nerovnosti, vzpomenu si na pyramidu potřeb od Maslowa. Jestliže lidé dnes vesměs nehladoví, mají střechu nad hlavou, je pouze na nich, jaké mají vazby, sebeúctu nebo cíle. A jen oni mohou hodnotit, zda to, že žijí skromně, považují za šťastnější život než mají ti, co vydělávají peníze. Svět přece nelze redukovat na čísla HDP nebo na statistiku, což je nešvar politiků a jiných šarlatánů. Jako bychom nevěděli, že přebytek je stejný extrém jako nedostatek.
Hledání míry je vůbec ten nejtěžší úkol. Jistě by mi mohl dát někdo příklad hladu v Africe. Jenže i tam je dnes, až na výjimky, problém spíš v běžných než základních potřebách. Není nic neobvyklého vidět malé děti s mobily v ruce, v nějaké chudinské čtvrti. Pokud mají střechu nad hlavou, co jíst, tak je jejich dětství kvalitou srovnatelné. Jenže to si tací, co hrají sociální kartu, jen tak nepřipustí. Žijí v debilitě doby, která řeší čísla, produkci, kvantitu a spotřebu. Jenže nikdo z nás není jednorozměrný a všichni žijeme ve svém časoprostoru...
Možná, že ten malý černoušek z chatrče, se starým mobilem, je šťastnější než přejedené evropské dítě.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
