Paradigma, kterým se díváme na svět, se může změnit a často se změnilo najednou, v okamžiku, jako když luskneme prsty. Nietzsche vzal pomyslné kladivo a zabil boha, ale já bych se přimlouval za dynamit.
Paradigma, kterým se díváme na svět, se může změnit a často se změnilo najednou, v okamžiku, jako když luskneme prsty. Nietzsche vzal pomyslné kladivo a zabil boha, ale já bych se přimlouval za dynamit. Stačí mi k tomu tři mimořádně výbušné směsi a jedna rozbuška. Těmi směsmi myslím tři myšlenky nejlepších novověkých filosofů. První myšlenka je z Kantovy Kritiky čistého rozumu, která tvrdí, že prostor a čas jsou naše vnitřní formy myšlení a objektivně nejsou prokazatelné. Druhá je z Hegelovy Logiky, která říká, že bytí vzniká z ničeho, a vice versa. A třetí je z Heideggerova Bytí a čas, která mluví o autenticitě existence.
A co je tou rozbuškou? To, jak můžeme skutečně chápat nicotu. Největší chybou filosofů bylo to, že i ti nejlepší vnímali nic jako prostý opak toho, jak vypadá vesmír. Celé naše dějiny řešíme poznání, že za světem nemůže být než nic, ale to nic jsme chápali (ať už buddhisté nebo evropská tradice) jako prázdné, cosi, co je na konci bytí. Přirozené vnímání prostoru a času se vkradlo i do definice ničeho. Ale nic, reálné nic, je totální nic, je bez hmoty, prostoru i času. Představit si ho lze jen jako ten nejmenší bod, zcela teoreticky. Nic, je tedy něco, co si nelze prakticky představit a přesto z něj všechno vzniká.
Hegel chápal tento vznik jako polaritu nicoty a bytí. Na výtku, jak může něco vznikat z ničeho, napsal, že opak vyvrátil už panteismus. A to tak, že stálý vznik jednoho z druhého znamená nekonečný regres. I boha, který vše tvoří, by musel někdo stvořit atd. Nic je už z podstaty něco tím, že je: samo sebe uchovává, čili se manifestuje. A právě tato manifestace je naše skutečnost, jediná realita. Jenže jestli je nic bez prostoru a času, je takový celý náš svět, čirá manifestace, která se stále uchovává, tedy tvoří stále další informace. Zkusme si tedy představit, že náš svět je virtuální a tvoří ho jen „databáze“ informací.
Je to vskutku pozoruhodná představa. Svět je virtuální realita, je zcela bez časoprostoru, který si projektujeme jen my sami tím, jak přijímáme různé informace. Jak napsal Kant, prostor je způsob, jak informace vnímáme a čas je způsob, jak si je seřazujeme. Jenže pak je tady klíčová otázka: Kdo jsme vlastně my sami? Jestli je svět čirá „databáze“, jsme my sami zřejmě jen složitá souhra dat, která je schopná sebereflexe. Čím víc se v nás nicota manifestuje, tím víc se uchovává. Prostřednictvím nás a naší schopnosti projektovat realitu, se tvoří skutečnost. Možná to bude znít nečekaně, ale lidé jsou spolutvůrci vesmíru.
Tady se zastavím u Heideggerova pojetí existence. Svou původní pustinu, úzkost z nicoty, můžeme autenticky zabydlit. Stačí „žít v pravdě“, naplnit existenci a toto sebenaplnění je naše svoboda. I když všechno stále vzniká z nicoty, jsme spolutvůrci reality tak, jak ji známe. Nejsme žádná zrnka v nekonečném vesmíru, abychom se cítili ubozí. Svět je v nás, my jsme kosmotvorní, na co se zaměříme, to se nám "ukazuje". Záleží jen na tom, jak pracujeme s daty, jakou máme vůli a vesmírné úkazy nemohou jinak, než se před námi rozvinout…
A k tomu všemu mi stačí 3 výbušné směsi, rozbuška a celý svět se změnil, jako když luskneme prsty.
P.S. Napsáno 20.2.2020 Karlovy Vary
Ukázka z knihy Deník spisovatele
