Všichni určitě známe ten bolestný pocit křivdy, kdy se na nás někdo špatně zadívá, ušklíbne se anebo na naši adresu zavtipkuje. Je to jedna z mnoha podob lidského stýkání a potýkání,
Všichni určitě známe ten bolestný pocit křivdy, kdy se na nás někdo špatně zadívá, ušklíbne se anebo na naši adresu zavtipkuje. Je to jedna z mnoha podob lidského stýkání a potýkání, které známe už od dětství. Husákovi děti by mohly barvitě vyprávět kolik obhroublosti, šikany nebo rvaček se v jejich dětství zažívalo. Čím víc je ideologie ve společnosti a s ní spojená demoralizace, tím hůř se lidé k sobě chovají. Ale i otevřená tolerantní společnost nemůže zajistit andělskost, může lidi kultivovat, jelikož jejich étos je k tomu vede. Bohužel to není případ těch, kdo dnes udávají lidi za to, že jim údajně způsobili „mikroagresi“.
Paradoxně žijeme v příliš zideologizované době. Bytí, jak kdysi řekl Freud, už ze své podstaty klade odpor. Dnešní ideologie si ovšem myslí, že se lze vyhnout křivdě nebo utrpení. Co je to vlastně za ideologii? Je to boj za každou emancipaci, kohokoliv, kdo se cítí být znevýhodněn. Není snad znevýhodněn v životě občas každý? Jak napravit tak velkou křivdu, která je daná už tím, že žijeme? Je možné zničit ten odpor, který někomu dělá tak špatně na duši? Za pomoci represe, institucí, kterými dnes prochází ti nejukřičenější z ukřivděných? Můžeme dosáhnout ráje tím, že přeneseme tíhu bytí na bedra jiných?
Na emancipaci není nic zlého, ale její ideologizace je mor. Američané by nic tak úchylného nevymysleli, kdyby jim nepomohli Francouzi. Celosvětová ryba většinou smrdí od francouzské hlavy. Avantgarda je pařížskou specialitou a v šedesátkách, když vyčpěl existencialismus a psychoanalýza (střižené marxismem), nastoupil postmodernismus. Vše univerzální, utlačující, muselo být rozbito, dekonstruováno, hlavním pojmem se stal pojem „différence" (Deleuze). Odlišnost, anebo jinakost, se stala symbolem posledních padesáti let. Tím skončila jakákoliv tvůrčí filosofie a nahradila ji pouze emancipační ideologie.
Proč skončila filosofie? Protože odlišnost se stala hlavním proudem, tím, co určuje, jaký je standard. Jenomže jak může být odlišnost něčím hlavním, když podstatou odlišnosti je být něčím zvláštním? Pokud je vše jinaké, či zvláštní, není nic, od čeho se lze ještě vymezovat. A principem filosofie, tvůrčího myšlení, je podrývat standard a iniciovat nový. V záplavě všeho jinakého se utopila možná originalita nového. Tam, kde vládne ideologie emancipace, skomírá originální myšlení. Všichni zdůrazňují křivdu, svou identitu, která trpí, ale tím jen dohánějí průměr. V podstatě žijeme dnes ve velmi zakomplexované společnosti.
Chceme mít sladký život, ale bez bolesti. Což je nesmysl, jak o tom psal například Schopenhauer. Vášeň může být utrpení, bezbolestnost může být nuda, je třeba si vybrat. Myslím na Arthura s láskou, jak odmítán ženami, příliš geniální, s vysokým čelem a bílými vlasy, raději meditoval poslechem hudby. Je mi jasné, že kdyby mu ženy dávaly přednost, před muži všedními, hloupými, průměrnými, že by volil lásku, vášeň, i kdyby bolela, protože to je život, žádný buddhismus ho nenahradí, ať už by se Buddha stavěl na hlavu, jak chtěl.
Život, aby byl krásný a třeba i šťastný, musí klást odpor...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
