Jsem soukromník. Vyhovuje mi to, že nemusím brát ohledy na nic, kromě svého vkusu při psaní. Je velká svoboda nemuset brát v potaz, jestli jste pro čtenáře potažmo nakladatele dost čitelní.
Jsem soukromník. Vyhovuje mi to, že nemusím brát ohledy na nic, kromě svého vkusu při psaní. Je velká svoboda nemuset brát v potaz, jestli jste pro čtenáře potažmo nakladatele dost čitelní. Ani komerce ani žádný redaktor z vás neudělá vlažnou instatní omáčku. Máte prostor růst, můžete si vydat to, co je z vás nejlepší tehdy, když jste dozráli. Je jen na vás, jestli poznáte, že máte šanci i v knižní distribuci a v síti knihkupectví.
Mezitím je nutné umět čekat. Pojem spisovatele je dnes mimořádně zprofanovaný. Samozřejmě, že už nemůže být národním buditelem a svědomím národa, ale pokud je tímto slovem častovaný každý, kdo kdy zplodil knižní produkt, ztrácí na významu. Spisovatel, romanopisec, je povolání, které se musí začít opět etablovat. Nemělo by přenechat hlavní slovo ve společnosti expertům všeho typu.
Jeho poslání je totiž nezastupitelné. Musí vyjadřovat svou dobu, být o něco napřed před životem tak, aby ho demaskoval, vnímat souvislosti, které by bez něj nebyly zřejmé. Romanopisec je intelektuál, ale je blíž realitě, než může být typický akademik. Vůbec je chyba, že máme už jen elitu, kterou tvoří vědci, politici nebo publicisté. Jejich závislost na příjmu je překážkou být opravdu důvěryhodnou osobností.
Být soukromník je dnes předpokladem psaní. Bez toho je psaní námezdní práce tržního diktátu, který dělá z knih prefabrikáty. Komerční psaní není nikdy pravým romanopisectvím. Baví konzumenty, hladí je po dušičce, ale nic zásadního o nich neříká. Díky tomu nemáme žádné velké literární dílo, protože není ihned prodejné. Což odrazuje talentované spisovatele, kteří by ho měli šanci ve zralém věku napsat.
Ale nechci tady kritizovat trh, jako spíš to, co dnes poptáváme. Instantní ideologie vytvořila instantní prostředí. Řekněme, že od dob Heideggera, od sedmdesátek se potřeba autenticity člověka vytrácí. Moderní ideologie nahradila postmoderní "tekutost", která všechno rozmělňuje do neslané nemastné omáčky. Úctyhodná snaha podpořit ponížené menšiny vyrobila bezbarvou společnost.
Každá ideologie, i ta multikulturní, hlásá dobro. To je zprvu kladné, tlumí nespravedlnost, ale časem, když je za svým zenitem, naopak vytváří nová bezpráví. Náprava nespravedlivých rozdílů se proměnila v podvázání přirozených nerovností. Dav, který je tak snadno ovlivnitelný, ostrakizuje většinou to, co se vymyká. Chce stále víc utvrzení o své stejnosti a k tomu mu slouží zprofanovaná ideologie.
Psaní je ale ze své podstaty snaha o nové obzory. Na jednu stranu musí jít svou cestou, kam až může, na druhou stranu hledá sdělnost pro toho, kdo ho chce číst. Hlavní problém je v tom, jaký typ konzumu nám stačí ke štěstí. K tomu, abychom se cítili autentičtí. Mně osobně nezbývá, než si počkat na to, až se změní ideologie. Nežli takovou bezbarvou omáčku, to se budu raději smažit ve vlastní šťávě…
