Jsou v životě situace, kdy není člověku právě do zpěvu (navíc, když je nouzový stav a zpěv je zakázán!), tudíž hledá cestu, jak se vnitřně zklidnit a najít duševní vyrovnanost.
Jsou v životě situace, kdy není člověku právě do zpěvu (navíc, když je nouzový stav a zpěv je zakázán!), tudíž hledá cestu, jak se vnitřně zklidnit a najít duševní vyrovnanost. Jednou z takových cest může být ta, kterou zvolil doktor Meluzín ve Vláčilově filmu Dým bramborové natě. Rozhodl se odejít z pražské kliniky na venkov, pracovat jako vesnický lékař, najít sám sebe v obyčejném životě na periférii. Kdesi za sebou nechal rodinu, kariéru, přátele a hledá své autentické kořeny. Byť jde o socialistickou předlohu, udělal z ní Vláčil existenciální skvost. A Rudolf Hrušínský zahrál svého stárnoucího lékaře, jak jinak, geniálně.
Mám rád tento film a když jsem ho opět viděl, uvědomil jsem si, že se odjakživa snažím ostře vnímat svět a kvůli tomu nevidím sám sebe. Jako by to, kdo skutečně jsem, zůstávalo pro mě spíš latentní. Vím zhruba, jak na druhé působím, ale nikdy jsem zřejmě neměl čas ani chuť zamyslet se nad vlastní osobou. Jako by člověk (jeho fýzis) byl pro ego tak trochu cizí element. Mám své já a pak je tu nějaký fyzický zjev, který mi v lecčem uniká. Moje činy, chování, jsou až příliš rozmazané, a já si je znenadání ostře uvědomil tak, jak vnímám ostatní. Najednou jsem provedl sebezpyt a jeho výsledky nebyly až tak lichotivé.
Nepotřeboval jsem k tomu jít ke zpovědi do kostela. Oceňuji kostely spíš jako duchovní (a estetické) prostory. Přesto symbolizují existenciální obrat, který je k sebezpytu zapotřebí. Nejde jen o to ze sebe setřást své viny, ale jde o tu cestu k sobě. Vidět sám sebe přesněji je ozdravné, umožní to chopit se reality pravdivěji. Nejde ani tak o nějaké rozpomínání á la Platón, anebo zjevení pravdy v křesťanském smyslu, ale o pozici, která umožňuje pravdu líp hledat. V nejbližším okolí a snad i ve vzdálenějších souvislostech, pokud si udrží člověk svou autenticitu a dokáže měřit stále velmi přesně i těm, s nimiž sympatizuje.
Prvotně nejvíc sympatizujeme sami se sebou. A proto je tak těžké udělat sebezpyt, zhodnotit své skutky. Nemám nic proti egu, myslím si, že musí být silné, když chce člověk naplnit své vlohy. Ale je tu jeho pokleslá podoba, které se říká sobectví. Stálé, třebas podvědomé, zvýhodnění sama sebe, kdy se dokážu nesobecky chovat snad jen v pokrevní linii (vůči rodičům anebo dětem). A pak je tu přetvářka, poker face, kterou si nasazuji, abych nemusel vysvětlovat sám sebe, abych mohl pohodlně proplouvat, vyhnout se důsledkům své mentality. Je v tom také jistý strach ze ztráty sociálního zázemí, z vyobcování.
Od dětství jsem vnitřně sám a to mě od jiných izoluje. Co je proti tomu nějaký lock-down? To je jen odporné slovo. Když byl V. Havel ve vězení a psal dopisy Olze, měl dost času k zpytování sama sebe. Jeho důraz na pravdu, která je odkrýváním skrytého, je autentický. To, že se z jeho hesla stalo takové klišé, je povrchnost světa. Vždyť hledat pravdu, padni komu padni, je vrcholem myšlení, a poddat se lásce, která je čistá, vůči někomu, kdo za to stojí, je krásné. Čestnost pravdy a čistota lásky, to je to, o co tady jde, ale kdo z nás to vlastně má, že?
Asi bych měl chodit sám k sobě ke zpovědi častěji…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
