Jestliže jedna amatérská excelovská tabulka určila vývoj boje s epidemií v Česku, něco to o naší realitě vypovídá. Namísto toho, aby krizový štáb autora uklidnil a ukázal mu vlastní predikce,
Jestliže jedna amatérská excelovská tabulka určila vývoj boje s epidemií v Česku, něco to o naší realitě vypovídá. Namísto toho, aby krizový štáb autora uklidnil a ukázal mu vlastní predikce, sám se prý vyděsil. Geometrická řada čísel vybudila českou vládu k úplnému lockdownu. Jenže tento způsob práce vypovídá něco o nedostatku osobností, jak politických tak i expertů na krizové řízení. Stačí se zamyslet, řekněme hegelovsky, a vědět, že krajní řešení na jaře vyvolá svůj protiklad, což se projevilo v létě krajní volností, která si vynutila další krajní řešení na podzim. Práce ode zdi ke zdi je prací těch, kteří nemají žádné vize.
Politika je posledních x-let v Česku zcela vyprázdněná. Jestliže vítězí just in time přístup, nevznikají žádné strategie. A bez strategie nelze řídít pořádně žádný stát, natož v době pandemie. Marketingová show, povrchní mediální realita, která produkuje exoty, ukazuje to, co už roky kritizuji, tedy totální zprůměrnění společnosti. V době krize nám chybí stratég, který si zachová chladný rozum a ustojí svou nepopularitu. Nebude se spoléhat na to, že tady někdy (za rok) bude vakcína, musí mít víc variant řešení. Jedině tak lze udržet stát v chodu a přitom zmírnit škody. Ať už na obětech epidemie, ale také na obětech vládních opatření.
To ze všeho nejdřív znamená nepodlehnout aritmetice čísel. Z ekonomie (příp. sociologie) víme, že matematické modely jsou limitované tím, že společnost není stroj. Jestliže se nákaza šíří geometricky, po nějaké době musí dojít ke změně, prostě proto, že plno lidí je přirozeně imunních nebo už virus prodělali etc. Tedy, pokud není vakcína v dohledu, musí se řešit řízená imunizace části obyvatel. Tak, aby byli co nejvíc chráněni rizikoví a staří a zvládly to nemocnice. Prostředky, které stát promrhal na jaře, měl zásadně použít ve zdravotnictví. Jestliže se děje to, co se dnes děje, je to naprosté selhání racionality.
Nežijeme v Číně, nýbrž v demokratické zemi. Sice jsou mezi námi šílenci, co by chtěli nastolit totalitu, umlčet kritiky, hlídat lidi přes mobily, ale když to připustíme, tato mentalita už zůstane. Jediné, co můžeme, je edukativně ovlivňovat lidi. I epidemie je příležitost, aby se země zvedla, vyprofilovala osobnosti. Každý musí začít sám u sebe, zhodnotit si, jestli chce žít jako hovado; anebo zlepšit hygienu, držet si distanc, v zalidněných místech nosit roušku atd. Ten étos tady na jaře byl, ale vláda ho zpražila tím, že zvolila krajní řešení. Pak už jí nezbylo nic jiného, než použít moc, která vždy vyvolá protiklad.
Když ve státě vládnou úzcí specialisté, je to průšvih. Dojdeme k extrému, k asociálnímu řešení. Experti vidí tunelově, chtějí lidi nacpat do škatulek, což není možné. Pak propadají hysterii, osočují druhé, že neplní opatření, že by se měli stydět, že to dělají pro jejich blaho. Ty, co s nimi nesouhlasí, stigmatizují coby „antirouškaře“, nic mezi tím, černobílost a fanatismus, dokonalá psychotizace. Zaklínají se počty mrtvých, ale jejich panika vede k ještě větším škodám. Něco jako velká sestra ve Formanově filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, která tu lobotomii, kterou „vyléčila“ Nicholsona, myslela přece taky dobře…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
