Moje psaní postihuje v zásadě dvě základní témata a to: sex a moc. Když se zamyslím, čemu se věnují opory, na kterých stojí můj spisovatelský stůl, Hemingway, Kundera, Bukowski a Singer, zjistím, že píší o tomtéž
Moje psaní postihuje v zásadě dvě základní témata a to: sex a moc. Když se zamyslím, čemu se věnují opory, na kterých stojí můj spisovatelský stůl, Hemingway, Kundera, Bukowski a Singer, zjistím, že píší o tomtéž stejně jako většina významných autorů. Je to totiž pochopitelné, protože se jedná o úhlavní témata, která hýbou lidskou existencí. Pokud chceme jít na dřeň, musíme jít k základním pudům. Jestliže sex vychází z pudu rozmnožování, pak moc je důsledkem pudu sebezáchovy.
Samozřejmě, že nelze naši výpověď omezit jen na sex a moc. Je evidentní, že naše rozmnožování určuje city, rodičovství, lásku, obětavost a a jiné lidské projevy. Stejně tak sebezáchova určuje naši touhu po bezpečí, po řádu, po bohatství, po úspěchu a třeba i politice. To jsou všechno témata, kterými lze vyjádřit člověka. Když je rozvíjíme komplexně, měli bychom docílit plastického pohledu na věc. Opravdu velký román by měl vyjádřit sex a moc ve všech možných podobách.
Čím víc oddalujeme ohnisko od těchto témat, tím menší šanci máme na to vyjádřit život. Často dochází k jisté sublimaci, tedy k oslabení námětu, které má osobní důvody. Buď jsou na vině zábrany autora anebo komerční tlak. Autor nepíše o násilí, protože by tím pohoršil své věrné čtenářky. Nikdy nezapomenu na to, jak jeden český nakladatel kritizoval Michala Viewegha za to, že začal psát příliš sprostě, což se nebude líbit jeho čtenářkám - důchodkyním.
Člověk by si měl vybrat, co vlastně chce. Jestli chce mít vykalkulovaný úspěch, anebo jestli chce vyjádřit dobu. Pokud chce to druhé, nemůže se sexu anebo krvi vyhýbat. Všechno je jen otázka vkusu, pokud o těchto tématech budu psát příliš explicitně, nad rámec příběhu, bude to stejný kýč, jako když se jim budu vyhýbat. Měla by nás zajímat pravda, ať už je jakákoliv, nikoliv naše zábrany. Jedinou mírou, která by měla být brána v potaz, je umění.
V Čechách nám hrozí spíš to, že si budeme lhát do kapsy. Na rozdíl od Ameriky, která zbožšťuje násilí, chceme příběhy, které nikoho neurazí a nic moc nevyjádří. Typická čtenářka, žena ve starším věku, určuje až příliš často knižní produkci. A to pomíjím tzv. "svíčkové báby", které, když už nemají žádný sex, začnou vyznávat modly. Sublimují svou touhu často velmi pitoreskně, včetně vzývání krucifixu. Problém je v tom, že o životě už nechtějí nic vědět.
Román by měl nově odhalit existenci. Jen tak má důvod k tomu, aby jako žánr přežil. Musí porušovat tabu, která i dnes stále ještě působí. A to bez základních pudů prostě nejde. Bez odhalení skutečné motivace nemůžeme světu porozumět. Například Hašek napsal slavný román o moci, respektive o válce. Ale chybí v něm sex, velká náklonnost nebo láska. Věřím, že dnes, v liberálnější době, by dokázal víc vytěžit, např. z líbezného vztahu Švejka k nadporučíkovi Lukášovi...
Zkrátka, bez toho, abychom popisovali sex a moc, nemůžeme vyjádřit život, i když se to nemusí někomu líbit.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
