Člověk, který dnes píše, má dvě možnosti: buď se snaží přizpůsobit své době, anebo se snaží, aby se jeho doba přizpůsobila jemu. To druhé nazval Hrabal psát lidem proti srsti, což se mu v šedesátkách velmi dařilo.
Člověk, který dnes píše, má dvě možnosti: buď se snaží přizpůsobit své době, anebo se snaží, aby se jeho doba přizpůsobila jemu. To druhé nazval Hrabal psát lidem proti srsti, což se mu v šedesátkách velmi dařilo. Je to cesta vlastní autenticity, proti všemu, co je triviální, zbanalizované těmi všemi průměrnými pisatelkami a pisateli, kteří nivelizují prostor různými klišé, floskulemi a stereotypy. Ta přebujelá klišovitost je na tom všem nejhorší, značí absolutní nedostatek fantazie, jistou dílčí lobotomii, která je považovaná za standardní a v médiích hojně šířená stejně průměrnými redaktorskými mozky.
Moje cesta proti srsti je jako box do chřtánu blbosti. Pokud budu do oné rozměklé hmoty bušit, mohu ji trochu zformovat. Vytvarovat si svou stopu svými háky, direkty a zvedáky. Jen je třeba mít co nejlepší techniku, každý úder musí být přesný a přiléhavý. Byly časy, kdy jsem se vysiloval tím, že jsem do toho bušil hlava nehlava. Chtěl jsem uspět teď hned, dostat svou dobu na žíněnku, nechat ji odpočítat K.O. Neměl jsem žádný styl, moje rány byly zběsilé, ale bez techniky. A přitom stačí vědět, kdy udeřit, jak napsal Kafka, kdy rozbít to zamrzlé srdce v nás.
Všechno je to o stylu, to opravdové psaní. Každá forma si vyžaduje jiný přístup a jinou techniku. Byla chyba, když jsem při psaní prózy do ní tahal myšlenky. Myslel jsem si, jak nejsem duchaplný. Jenže příliš rozumu je v románu na obtíž, jelikož popisuje život, ten, který zažíváme tady a teď, bezprostředně. Rozum nastupuje až později, když svět reflektujeme, když si říkáme, co jsme udělali špatně. Román potřebuje prožitek, silné emoce, které jsou velmi nevyzpytatelné, ale jsou i dost hravé, aby nás zajímaly, myšlenky ho zatěžují.
Svést myšlenky k lidem může jedině hravost. Když si myslím, že mám co říct, můžu to kromě prózy říct i v deníku. Tady jsem ještě svobodnější, můžu míchat emoce i rozum, aniž by si spolu překážely. Emoce spolehlivě vyvolá to, co se ve mně přes týden odehraje, co si přečtu, poslechnu, co sám osobně zažiju. Aby to nebyl jen emocionální canc, jak je dnes běžné, nastupuje jako korektor rozum. Arzenál myšlenek, které jsem promyslel a které se hodí, aby zobecnily zkušenost. Bez rozumu by byl deník jen banalita, jakých je všude plno. Prostě musí být autentický, čerta se staraje o to, co si o něm lidé myslí.
A co si počít s nejlepšími myšlenkami? Ty se do deníku nevejdou, čekají, aby dozrály ve filosofii. V ní se totiž skrývá nadčasovost. To, co je jednou myšleno, už nikdy nezanikne. To mě na tom baví nejvíc. Stačí jedna jediná originální myšlenka a změní se paradigma. Až dodnes i ti nejlepší hledali podstatu, aby vysvětlili přirozený svět. Ale to byla chyba, naše přirozenost je důsledkem podstaty, která, když se pochopí, změní zcela to, jak sami sebe vidíme. To, že není ani prostor ani čas ani velký třesk a ani nekonečno, a přesto je skutečný svět...
A k tomu stačí umět jen pár háků, direktů a zvedáků.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
