Měl by se spisovatel zabývat i politikou? Samozřejmě, že ano, pokud by politika výrazně zasahovala do našich životů, ovlivňovala by náš osud tak, že by to bylo velké téma pro vyjádření doby.
Měl by se spisovatel zabývat i politikou? Samozřejmě, že ano, pokud by politika výrazně zasahovala do našich životů, ovlivňovala by náš osud tak, že by to bylo velké téma pro vyjádření doby. Jenže dnes je velká ideologie, která přetváří osudy, už dávno mrtvá a ty zbytky, které stále kolem sebe vnímáme, jsou příliš marginální. Pokud je politika velká, bude i román s politickým obsahem velký, v opačném případě, jestli se zabývá tím, co je už bezvýznamné, bude také bezvýznamný.
Dostal se mi do rukou časopis Host, ve kterém pan Balaštík volá po próze s politicko-společenským laděním. Už zřejmě delší čas touží po tom, aby byla próza opět zrcadlem politiky, jako možná naposledy v době Pražského jara a později i disentu. Nechce se smířit s tím, že téměř už třicet let je próza mimo ideologická témata a díky tomu, jak si on myslí, je na okraji zájmu. Myslím, že se velmi mýlí. Próza je dnes na okraji zájmu, protože nedokáže vyjádřit skutečný život.
Je slabostí literární scény, že uhýbá před tím, co je skutečné, a místo toho preferuje okrajovosti. Pokud si pan Balaštík myslí, že cesta je ve vydávání knih o druhé světové nebo o Dálném východu, je to jeho věc, já osobně si to nemyslím. Oba dobře víme, že Fukuyamův "konec dějin" může znít až literárně nadneseně, ale přesto zatím vyjadřuje dobu líp, než různá snění o návratu doby angažovanosti. Velké ideologie měly svůj hrob v Osvětimi a v Gulagu a k žádnému vzkříšení nedošlo.
Tady stojí za to zauvažovat, co je to vlastně postmoderna? Jestli je to pouhé mezidobí, kdy se moderní epocha vyčerpala, nebo je to spíš začátek úplně jiné epochy, kterou neumíme pojmenovat. Po poválečné obnově se začalo ukazovat, že lidé už nechtějí konat velké dobro, ale hlavně se chtějí mít dobře a žít svobodně. To se na Západě projevilo v šedesátkách, které jsou poslední odezvou na moderní éru. Myslím, že taková tvůrčí emancipace jako tehdy se dosud nezopakovala.
V půlce sedmdesátek definoval Lyotard to, co bylo nabíledni. Velký příběh moderní epochy se skončil. Začalo se brát v potaz, že každý může mít svůj malý příběh, který je roven tomu druhému. Ať je už bílý nebo černý, Rus nebo Američan, chytrý či hloupý, všichni mají právo na svůj příběh. Díky tomu jsme dospěli do bezideologické éry. Svět je dnes globální, těžko ve své rozmanitosti politicky uchopitelný.
Převratné objevy, které s sebou nesla moderní éra, se skončily. Zůstal už jen jeden velký objev a tím je člověk sám. Jeho individualita, svoboda, osobní jedinečnost a rozporuplnost. Už dávno, ale dnes v informační době ještě víc, žijeme napůl reálně a napůl virtuálně, mimo jednoznačná fakta. A tady jsme v centru dění, které bychom měli zachytit, popsat to, co člověk zažívá, aby byla literatura brána opět vážně.
Jenže o tom se nic v časopisu Host nedočtu. No co, aspoň ho o prázdninách použiju na chalupě v krbu na podpal...
