Deník spisovatele – pohádka „Tři oříšky pro popelku“ po norsku

Každý nosíme v sobě archetypy; např. mně se zdálo, že si vybírám Aston Martina anebo Jaguára, načež jsem se probudil a řekl si, že je úlevné, že už vlastně nepotřebuji ohromovat žádné fifleny, kterým záleží víc na statusu nežli na osobnosti. Kolektivní archetypy si předáváme ve formě pohádek, tedy od dětství, ale taky odrážejí národní dějiny, v Česku jistou nevraživost vůči vrchnosti. Takže hloupý Honza, který není zase až tak hloupý, najde štěstí, přestože je chudý, a vezme si princeznu a zesměšní knížecího pána. Obdobně chudá dívka Popelka, která sní o princi, má nakonec nádhernou svatbu. 

Archetyp o Popelce je všeobecný, tudíž záleží na národním cítění, jak se zpracuje. Norové, neboť milují českou verzi, se ji rozhodli napodobit a tak natočili remake. Je mi úplně putna, že se tam líbají muži, nechápu, proč by se mělo něco vystřihovat. Ať se ukáže v plné nahotě to, co je nešvarem doby: a to je ideologizace tvorby. Jestliže tvůrkyně předeslaly, že jde o feministickou pohádku, je vše od začátku jasné. I kdyby si honily triko, jak chtěly, žádný skvost nevytvoří. Ideologie, která dělá ze světa bitevní pole pohlaví, nevytvoří krásu. Česká verze krásná je - šikovná Popelka sbalí natvrdlého, ale chrabrého prince.

Chyba dnešních ideologů je prostá, myslí si, že přečůrají dějiny. Jestliže marxismus přivolal sto let třídních bojů, dosáhl toho, že je u nás o dost vyspělejší kapitalismus. Ano, už padesát let zažíváme různé mutace typu feminismu, korektnosti, alarmismu. Člověk se někdy děsí toho, zdali v tom bude žít celý život. Je tady spousta takových, kteří žijí v iluzích, a pak se diví, co se v Evropě děje. Na Vánoce si sáhnout nedáme, to jistě, ale že se sahá na spoustu jiných hodnot, nevidí. Nejde o to, že hodnoty jsou něco svatého, ale o to, co je nahrazuje: Utopie, co by rády opět změnily člověka na poslušné zvířátko.

Je až sranda, jak se vše opakuje: Příklad za všechny je nový ministr pro hospodářství a ochranu klimatu v Německu. Není lepší ukázka utopismu v praxi, než politik bojující za byznys a zároveň i proti byznysu. Chudák schizofrenik, který tohle ustojí! Připomíná to totalitní vize, kdy se realita natírala na růžovo. Za socialismu se bojovalo za mír, ale kdo by se nad tím divil, že? Hospodářství se dá přece vést udržitelně, žádné inovace, které nejsou zelené, nepřipustíme. My vrchnost víme nejlíp, co se má na světě vyrábět. To, že kreativita musí být vždy podvratná, je přežitek, který trousí hloupí Honzové.

Jistěže je to představa nádherně slunečného světa. Takového, který popsal už Campanella nebo ho zažíval Neználek. Žádný větroplach v Kvítečkově nebyl, všichni byli převychováni. Ale na pořádné filmy si budeme muset zase pár desetiletí počkat. Co budu dělat mezitím, nevím, ale jezdit Aston Martinem nebo Jaguárem nebudu. Auto je pro mě spotřební věc, když ho vůbec potřebuji. Za důležité považuji jiné hodnoty, pořádnou stavbu, pořádný strom, pořádnou knihu, nebo jiné tvůrčí dílo, třeba i pohádku, která vychází z vnitřní opravdovosti - a nikoliv z archetypů, které se snaží dnešní idioti ideologicky vyrobit…

Ukázka z knihy Deník spisovatele