Jestliže chce člověk dnes psát, měl by mít co říct, jinak se utopí v záplavě průměrné marnosti. Zvláště, když chce psát romány, v době, kdy jsou příběhy už vybrakované, totálně zreprodukované,
Jestliže chce člověk dnes psát, měl by mít co říct, jinak se utopí v záplavě průměrné marnosti. Zvláště, když chce psát romány, v době, kdy jsou příběhy už vybrakované, totálně zreprodukované, v době masmédií, televize, videoklipů a selfíček. V situaci, kdy román nic neobjevuje, nic neříká, nemá smysl přiživovat jeho produkci. Pokud nevznikne autentický příběh jednotlivce, který čelí současným klišé, přežitkům a módním iluzím, bylo by lepší ho nepsat vůbec.
Proč tedy píšu Pseudochlapa? Myslím si, že jsem našel odpovídající formu a také obsah, abych něco nového řekl. Náš život je rozředěný, žijeme ho po kouskách, klipovitě, epizodně, jako by bez celkového smyslu, který si do něj trochu zoufale zpětně dosazujeme. Dnešní román, pokud se má vrátit k velkému příběhu, musí epizodnost světa zachytit. Sáhodlouhá lineární popisnost vzala za své, není v ní nic objevného, hlavně nevystihuje to, co opravdu dnes žijeme.
A my stále žijeme velké příběhy, jen je v klipovité době nevidíme. Jedním z nich, možná tím největším příběhem, je "chlapství". To co bylo v minulosti trvalé, je dnes dokonale znejistělé. Najednou, po všech těch staletích, kdy byl muž mužem, jsou dnešní chlapci konfrontováni s úplně jinými nároky. Jsou vychováváni ženami, bez chlapských vzorů, ať už svými osamělými matkami nebo přecitlivělými učitelkami. Zatímco ženy mají zelenou, muži jsou vyoutovaní.
Pseudochlap, v našem případě Karel, nemá žádný vzor. Ale pro jeho růst je nutná identifikace a také imitace. Karel ale nemá koho napodobovat, tudíž se stává sám sobě imitací. Nikdo od něj ani nic jiného nečeká. Společnost klade důraz na jiné vzory, hlavně na ty alternativní. Ano, alternativa je jedna z realit dneška, proto je i Karel alternativní. Promítá se to do jeho všedního života i do jeho snů. Jako kdyby měl jeho život víc podob, které není schopen spojit do skutečnosti.
Dnes, mnohem víc než jindy, se fikce mísí s realitou. Jestliže dřív bylo zdání vymezeno světem víry nebo oficiální ideologií, v dnešní době jakoby fikce neomezeně pronikala do reality. Už nerozeznáme, co je pravda a co je iluze, žijeme všechno dohromady. Co je naše skutečnost? Jsou alter ega Pavel anebo Havel pouhá fikce? Nebo jsou něčím, čím Karel autenticky žije, aby naplnil svou existenci?
Jinou možnost totiž evidentně ani nemá. Je pod tlakem nároků, které na něj kladou jeho matka, družka a vlastně i celá společnost. Měl by být takový, nebo onaký, prostě jiný, alternativní (dosaď si citlivý a pečovatelský), ale když dojde na činy, čekají, že se bude chovat jako muž. Jeho únik do fikce je zcela logický, stejně jako do fikce unikají miliardy jiných, ať už sněním nebo ujížděním na sociálních sítích.
A co teprve, až mu Marta porodí syna? Co bude Karel dělat, až bude jako "pseudochlap" tomu ubohému miminku za vzor…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
