Důvod, proč spojenecké síly okupovaly dvacet let Afgánistán, nechci hodnotit, na to je v Česku dost profesionálních i amatérských politologů, ale zajímá mě to hodnotově, společensky,
Důvod, proč spojenecké síly okupovaly dvacet let Afgánistán, nechci hodnotit, na to je v Česku dost profesionálních i amatérských politologů, ale zajímá mě to hodnotově, společensky, protože právě kulturní hodnoty ovlivňují praktickou politiku. Jestliže různá média (také americká) srovnávala chaotický ústup z Kábulu s opuštěním Saigonu v roce 1975, myslím si, že se srovnávají "hrušky s jabkama". Střet s komunistickým blokem za studené války měl zkrátka jiné parametry, než obrovská převaha spojenců proti kmenovým bojovníkům Tálibánu. Tady nešlo o síly a prostředky, ale šlo o hodnoty, za které se bojovalo.
Dokonce i válku ve Vietnamu už začaly ovlivňovat ideály, které vyrostly na barikádách v roce 1968. Tehdy měly v sobě velký entusiasmus, jelikož se braly za ty, které mocenské systémy přehlížely. Postmoderna, de facto levicové myšlení ve Francii a jeho různé odnože v New Yorku, rozmělnila tzv. vysoké hodnoty, aby umožnila dýchat i těm, které systém drtil, ať už v armádě nebo v civilním životě. Veškeré kulturní hnutí se postavilo proti univerzalismu hodnot, tj. že pro všechny platí určité normy, bez nichž jste společensky na okraji. Od sedmdesátých let v umění, na univerzitách, ve státních institucích dochází k tzv. diverzifikaci.
Dnes v roce 2021 zjištujeme, že podvratnost, která byla primárním rysem postmoderny, semlela všechno a zůstal jen nihilismus. Abstraktní konstrukt lidských práv není dost nosný, aby pro něj lidé krváceli. Navíc lidská práva už nejsou univerzalisticky chápaná, jelikož se rozdrobila na plno výjimek a privilegií. V tom je progresivismus nejvíc zničující, jelikož drtí i to, co bylo na postmoderně pozitivní. Zůstal jen nihilismus a komerce, co pohltí jakoukoliv vyšší hodnotu. V postmoderní frašce není čas prožívat život do hloubky, proto je tak povrchně slabošský, tudíž ani není nikdo, kdo by chtěl být tragickým hrdinou.
Každý projev heroismu je pro současnost podezřelý - nemáme už žádné velké hrdiny. Když nejsou hodnoty, nejsou ani činy, zbyl ironický škleb, podrývání autority a bezduchá spotřeba. Prvky postmoderny devalvují sílu společnosti, jelikož vyzdvihují marginality. Samy o sobě nemají žádný étos, jsou pustou dekonstrukcí. Cokoliv cenného bylo zironizováno, umenšeno a postaveno na roveň průměrných. V takovém světě se žije snadno, ale nežije se v něm pravdivě. Když ho chcete zachytit, zjistíte, že jeho výsměch, vykrádání minulých velikánů a sebemrskačství postrádá hloubku; protože i dnes se může žít autenticky.
Ano, taky jsem si vyzkoušel postmoderní hravost, nevážnost či fantasktnost, ale zastesklo se mi po opravdovosti, snažím se ji do psaní co nejvíc dostat. Jako by se ty prvky daly mísit a dostat se někam dál, pro co ještě neznáme pojmenování. Snad vedou k nějakému vyššímu smyslu, k hlubší empatii, osobitosti a autenticitě. Právě autenticita přináší důraz na kořeny, pravdu, dějinnost, prožitek velkého osudu. Je to cesta do neznáma, ale zdá se, že se konec historie nekoná, že postmoderna (neoliberalismus) navždy nevítězí, že dějiny stále otevírají nové možnosti...
Každopádně jsme si je mohli prožít poprvé jako vietnamskou tragédii a posléze i jako afgánskou frašku.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
