Jeden nejmenovaný esejista, šéfredaktor literárního časopisu, sepsal velmi pěknou úvahu o českém národu a českém státu a já si ji s chutí přečetl. Je to sofistikovaný a kultivovaný esej,
Jeden nejmenovaný esejista, šéfredaktor literárního časopisu, sepsal velmi pěknou úvahu o českém národu a českém státu a já si ji s chutí přečetl. Je to sofistikovaný a kultivovaný esej, dá se říct, že jde o komplexní shrnutí českého údělu a jeho perspektiv. Má to styl, úroveň, ale není v tom ani zbla něčeho objevného, nového anebo překvapivého. Pokud máte jisté vzdělání, zjistíte, že po dočtení takové úvahy nejste o nic moudřejší než dřív, snad jen jste se pokochali moudrostí autora.
Nechci ho jmenovat, protože nejde ani tak právě o tento článek. Jde o to, jak málo je u nás tvůrčí originality. Když vstupuji do veřejného prostoru, předpokládám, že mám co říct. Jak v literatuře tak i v publicistice. Je snad nárok na objevnost příliš velký požadavek? To nás vážně baví ten literární suchopár a akademická nuda? Neustálé odkazování na Kunderu, abychom posílili svou "intelektuálnost"? Já se skromně domnívám, že je lepší psát občas víc neuměle, ale o to víc riskovat.
Originalita je totiž především o odvaze. Je to stejné jako kdysi, když jsem hrával fotbal. Jako kdybyste to dostali do vínku. Tu nevyzpytatelnost, co v příští minutě uděláte. Většina hráčů byla standardní, výkonná, nedělali velké chyby, podávali spolehlivý výkon. Ale jen někdo, připouštím, že i já, překvapil nečekanou akcí. Někdy se to nepovedlo, a diváci vás vypískali, ale někdy jste přešli přes tři hráče včetně brankáře a skórovali do prázdné branky, jako kdybyste byli Maradona.
Tohle je zřejmě nějaký dar, který se musí rozvíjet. Nemyslím, že by byl tak vzácný, ale ve sportu je snadněji uplatnitelný. Tam, kde je nutné použít mozek, jde o abnormalitu, které se sami bojíte. Překonat strach, vlastní pochyby, je o odvaze. Vymyslet něco nového, jiného, překvapivého, je otázka velkého risku. Můžete napsat úplnou blbost. Navíc originální věci se nedají psát tak uhlazeně jako standardní úvaha, která by se vyjímala stejně dobře v nějakém akademickém sborníku.
Zkrátka my v Čechách neradi riskujeme. Máme rádi anotace, suchopárné texty, které dokazují svou odbornost. Jsme maloměštáci a držíme se jistoty průměru, i když píšeme zásadní zamyšlení. Hlavně moc nevybočovat, ať se už jedná o román nebo o esej, na prvním místě je solidnost. Naše uctívání vědy bohužel podkopává naši tvořivost. Jenže, jak napsal Gombrowicz, umění by mělo mít podvratnou funkci. Jakmile začne sloužit vědě, přestane přinášet nové obzory.
A co je společnost bez nových obzorů? Jen zatuchlý krámek, ve kterém se hokynaří a handrkuje. Což jsou současné Čechy. Ano, možná jsme národ zlatých ručiček, různých zlepšováků, ale to má s originalitou pramálo společného. Je to jen naučená adaptabilita. Nikdy jsme neměli možnost jít svébytnou cestou. Kramářova duše se snaží, aby se přizpůsobila tomu, co je, ale originalita je v tom, že nacházíme jiný směr, než jakým jsme šli všichni jako stádo až dosud…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
