Deník spisovatele – odhodili lopaty a vzali do rukou samopaly...

Kromě zbytečného utrpení, umírání a mrzačení lidí je odporné, jak Rusové ničí celá města i s jejich historií. Mám rád architekturu, myslím si, že je pouze málo činností, kdy se uplatní zároveň nejen cit pro krásu, ale také vyspělý rozum, který musí zajistit, aby stavba byla jednak krásná a pak hlavně praktická a měla i pevné základy.

Moje dcery asi dost trpí, když je občas poučuju o slozích, kdekoliv jsme, třebas jen v nějaké vsi. Mladší dcera odmala kreslí různé domy, nebo je různě zařizuje, rozhodl jsem se - jelikož je o ni vlivem matky jinak dobře postaráno - rovněž přispět k výchově. V deseti letech dostala ode mě Atlas světové architektury.

Ne, nemyslel jsem si, že ji to ohromí. Ale takový na její věk excentrický dárek se může zažrat pod kůži. Když bylo deset té starší, dostala kytaru, která čtyři roky stála zaprášená v rohu. Pak ji najednou vzala do ruky a od té doby ji nepustila. Má už i elektrickou verzi a úspěšně brnká na nervy všem, kdo jsou zrovna poblíž.

Když se rozhlédnu po české krajině, je krásná. Zejména baroko zanechalo na ni nesmazatelnou stopu. Ani bolševici nedokázaly natrvalo smazat ty dominanty kostelů a vysokých alejí vedoucích k zámkům, které jsou tak pestře rozesety po vlasti. A pak jsou tu centra, stará jádra měst, včetně Prahy, kde se děla naše státnost.

Neumím si představit, že by je někdo rozstřílel. Přijel s tanky a začal ničit všechno, co by mu stálo v cestě: staré hrady, rotundy, chrámy, moderní funkcionalistické stavby, hotely. Všechny ty stadióny, divadla nebo školy, jako by byly jen z papíru, pouhý prach. Jenom proto, že neděláte to, co po vás chce nějaký mocný barbar.

Je dobré si uvědomit, jak velkou máme historii. Přes tisíc let státnosti od dob Přemyslovců, s jejich hradišti kolem Prahy. Právě stavby, jak v čase přibývaly, jsou strážci minulosti. Rád se procházím, když jsem v českém městě, od historického jádra až po periférii, vnímám ty vrstvy, které po sobě zanechali naši předci.  

Teď si představte, že někdo tu historii rozbije. Rozstřílí památky, jako se to dnes děje na Ukrajině. Je to zásah do národní identity, ať už to kdo nazývá vlastí nebo společností. Obdivuju ty lidi, co u nás pracovali, kteří odhodili lopaty a vzali do rukou samopaly. Mám obavu, že vstát od našich klávesnic by bylo daleko těžší.

Přesto je to nutné, když není na vybranou. Nemyslím, že by Ukrajinci dnes bojovali jen za své blízké. Bojují proto, že by ztratili sami sebe, to, co dělá člověka člověkem, svou autenticitu. Tak jednoduché to totiž je, že jdete, i když můžete zemřít. Je to lepší než se zlomit, a dožívat planě, v trapném soucitu mladších generací... 

Ukázka z knihy Deník spisovatele