Deník spisovatele – nový progresivní člověk „Homo hygienicus“

Na prvním místě stojí ochrana a bezpečnost, stát jako velký šéf, etatismus, de facto matriarchát, žádné riziko, hravost nebo originalita nemají dnes ve společnosti místo. Pandemie jen odhalila do mrtě kostí, jak málo znamená osobní zodpovědnost, o to víc dobře míněné péče, peskování za vše, co se jen trochu chová svobodně. A establishment, politici, publicisté nebo experti, pějí ódy na sounáležitost, tak jako je pěli, když ztráceli soudnost ve třicátých letech ve stínu Stalina. Chápu, že typický intelektuál dostal do vínku mozek, který ho tíží, proto se tak moc potřebuje přimknout k moci, která by ho podpírala.

Navíc je to umělý problém, který nastolují. Nejde o konflikt sounáležitosti a svobody, to jsou spojené nádoby, jsou-li lidé svobodní, jsou i solidární, a naopak, bez toho jsou jen otroci. Tací, jakými byli v historii, když ještě nebyl důraz na člověka, na jeho práva. Vůbec celé dějiny jsou přece čistě o emancipaci člověka, jeho sebeuvědomění, o nic jiného nejde, což příliš těžké mozky nervuje. Proto tak rádi obětují člověka pro moc, pro systém příp. totalitu. Řídí se strachem a ne solidaritou, která nemá se stádným instinktem nic společného. Strach je v rozporu s tím, co je na nás nejlepší, naší autenticitou.

Přesně o tom vedl spor už Camus se Sartrem. V knize Člověk revoltující odmítl systém, kde účel světí prostředky. Nelze člověka znásilnit, aby se z něj stal lepší druh. Nový krásný člověk, podle ruského vzoru, což mu Sartre nemohl odpustit. Napsal Camusovi, že něco takového jako „Bytí a nicota“ nikdy nenapíše. Když pominu, že Sartre jen elegantně přežvýkal Hegela i Heideggera, pak se hodně mýlil. Člověk revoltující, i když není špičkový, přesto dodnes přetrval. Tendence podvolit se systému jsou vidět u našich intelektuálů jako dřív. Ale kdy jindy bychom měli revoltovat než právě v časech koronaviru?

Je totiž velký omyl dělat plošná opatření. Nastavit mocenský systém a do něj se snažit narvat všechnu tu osobitost. Osekat hrany, které jsou na lidech to nejcennější. Každý člověk nějak přečuhuje, jeďte se podívat na venkov, do maloměsta, na periférii. Vážně si myslíte, že lidi zarouškujete, že je sterilizujete? Teprve v realitě pochopíte, co má smysl, jaká hygienická opatření. Bez toho lidi jen zdeformujete. Jistě by projevili vůči starým a nemocným solidaritu, kdyby zůstali svobodní. Ale snést matriarchát, kdy vám kontrolují ručičky, jestli správně dýcháte, nebo příliš neprskáte, je proti přirozenosti.

Ale takové tendence jsou tady skoro padesát let. Způsob řešení pandemie odráží ducha doby víc, než se zdá. Postmoderní duch se proměnil do nové progresivní mutace: Feministicko-covidistický klimaalarmismus. Kdo to nechce vidět, tak to nevidí. Chránit vše, co strádá životem na úkor toho, co se dere ke světlu. Tím, že ochráníme planetu, zadupeme lidstvo, protože jen tvořivost ho může zachránit. Osobitost každého, jedinečnost, co nedohání průměr, pohlaví anebo rasu. Ale to v systému, který nutí lidi ke sterilizaci života stěží půjde…

Možná by se měl establishment občas trochu ušpinit, jít do reality, vyložit na nádraží poštovní vagón, aby pochopil, že chvíle tvrdé práce mu udělá ze sněhobílého respirátoru propocený hadr.

Ukázka z knihy Deník spisovatele