Způsob, jakým dnes řešíme např. koronavirus, je důsledkem víry člověka ve vědu a techniku a jeho dobývání vesmíru v 60. letech - u nás se tomu marxisticky říkalo vědecko-technická revoluce,
Způsob, jakým dnes řešíme např. koronavirus, je důsledkem víry člověka ve vědu a techniku a jeho dobývání vesmíru v 60. letech - u nás se tomu marxisticky říkalo vědecko-technická revoluce, jejíž přepjatost kritizoval později Václav Havel, coby překračování přirozeného řádu bytí. Obrovský vliv technologií nechal vyrůst celému průmyslu expertů, kteří ve svých speciálních oborech rozvíjejí vědu ve velkém. Komerčnost těchto aktivit ovšem rozdrobila jednotlivé obory a jejich výsledky do naprostého chaosu, který dnes vládne světu, a důsledkem toho je až příliš často obchod se strachem zakotveném v lidské existenci.
Podstatou vědy je to, že staví na faktech určité konstrukce. Člověk svým bádáním vytváří ve vesmíru prostor, který je zdánlivě stále bezpečnější a pohodlnější. Věda nám dala „mrakodrap", který stále dostavuje a ujišťuje nás o jeho pevnosti. Podstata člověka, jeho potřeb, jí ale postupně uniká, protože stavba ze skla a oceli lidem nesvědčí. Fakta jsou jedna věc a smysl věcí je věc druhá. Technika je něco, co se vymáhá na přírodě, jak napsal Heidegger. Někdy je příroda lidmi totálně drancovaná. Bohužel i lidstvo je součástí přírody, tudíž i lidi technika leckdy drancuje, i když si to nemusí sami hned uvědomit.
Technokratický přístup k epidemii drtí našeho ducha. Lidé chtějí v něco věřit, proto dnes věří vědcům. Na této víře není moc rozumu, jako ostatně na ní nikdy v dějinách nebylo. Je to naivní víra, jelikož chce od vědy jistoty, které jí ani nemůže dát. Věda počítá, měří, váží, ale není schopná vnímat člověka v jeho celistvosti. Proto si protiřečí, její experti si konkurují, mají potřebu se zviditelnit tak, jak by to v 19. století neudělali. Náhle jim chybí pokora, základní pochybnost, která dělá vědu vědou. Zavalují nás mediálními výzkumy, které se chtějí stát dogmaty. A naivkové tomu věří, protože žádnou jinou víru nemají.
Jako by tady chyběl úplně jiný typ autority. Kdykoliv byl stát v nebezpečí, musel se objevit člověk s celistvým uvažováním. Myšlení je totiž syntéza toho, co přináší zkušenost i rozdílné vědy. Jedině takto uvažující člověk je schopen vnímat všechna rizika. V době, kdy národ má hlavu zastrčenou jako pštros do písku, projevuje jasnozřivost. Karel Čapek varoval nejen před nadvládou techniky ale i před hrozící totalitou. Jednak se postavil proti nacismu a na rozdíl od svých pokrokových souputníků vnímal i nebezpečí komunismu. Taky na všechno náležitě doplatil. Přesto je nutné, aby takový typ autority u nás vyrůstal.
Namísto toho máme tady dnes mediální experty. Aby prodali své speciální zboží, musí exhibovat a jejich vědeckost je stále vágnější. Přísná exaktnost se najednou podobá té nejnaivnější víře. Asi jako když polní kurát Otto Katz sloužil polní mši, aby dal duchovní útěchu vojákům, kteří mířili na frontu. Protože nebylo co pít, svou mši odflákl: „Vy dnes, vojáci, budete odjíždět na frontu a tak dále. Vy obracejte se nyní k bohu a tak dále, zajisté. Nevíte, co se s vámi stane, a tak dále a zajisté.“ A dál hřmělo od oltáře: „A tak dále a zajisté,“ střídajíc se s bohem a všemi svatými…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
