Jedna paní povídala, respektive napsala, že mám nechat filozofii filozofům, čím chtěla zřejmě říct, že je to zcela marginální téma, které nemá co říct do veřejné debaty. Je to tak hloupoučký názor,
Jedna paní povídala, respektive napsala, že mám nechat filozofii filozofům, čím chtěla zřejmě říct, že je to zcela marginální téma, které nemá co říct do veřejné debaty. Je to tak hloupoučký názor, který bych nezmiňoval, kdyby nebyl tak typický. Paní zřejmě nežila část života v socialismu, který vznikl jako ideologie z filosofie Karla Marxe. Její předci zřejmě nezažili nacisty, kteří se oháněli (kromě různých esoterismů a biologismů) zdeformovanou filosofií Fridricha Nietzscheho. A hlavně paní zřejmě nežije v této době, na jejíž zpovykanost si zhusta tolik lidí stěžuje, aniž by tušili, že její základ určila francouzská filosofie v 70. letech.
Jedině filosofie totiž může změnit paradigma doby. Pracuje s idejemi, které mohou působit jako ideologická zbraň. Ne, nemyslím si, že „existenciální obrat“, o němž píšu, může změnit ideologii, která nás utlačuje. Na to je příliš individualistický, ale může ovlivnit chytré lidi. Takové, co jim už nestačí brodit se pěnou dní. Co se nechtějí ubavit k smrti. Kteří se rádi vrací k tomu, kým opravdu jsou. Kteří hledají pravdu a ne jen žvást z návsi anebo z hospody zamořující veřejný prostor. Ostatně masa se vždy nakonec pohne za prvním volem a přesune se z jedné ohrady do druhé, aniž by se výrazně sama změnila.
Co je to vlastně ten existenciální obrat? Je to cesta k pravdě, kterou jsme už dávno zapomněli. Každý z nás je někým, původně, z podstaty, dřív než se setká se světem „obstarávání“. Tento svět je nutný, obklopuje nás a my se v něm realizujeme. Ale nesmíme přitom ztratit sami sebe. Je to těžké, protože úplně první pocit je, jak napsal Heidegger, úzkost. Naše nitro je nehostinná krajina a my ji chceme naplnit. Právě úzkost je původní pocit, proč se vrháme do existence. Chceme se starat, používat věci, mít všeho dostatek. Cítit se bezpečně. Jenže věci, čím víc jsme mezi nimi, jsou stále zastřenější, ztrácejí svůj smysl.
Když si nedáme pozor, naše existence upadá. Věci jsou tak bezprostřední, že ztrácejí hodnotu. Vedou se řeči, čili žvásty, jsme neustále na tržišti, kde se nakupuje a klevetí. Nejsme už sami sebou, nerozlišujeme pravdu od lži a dobro od zla. Podléháme klamu žvástu a iluzi konzumu. Je to jen bulvár, ve kterém exhibujeme. Snažíme se překřičet jeden druhého, jako bychom ještě věřili, že náš názor je ten správný. Ale pravdu jsme už ztratili, protože jsme zapomněli sami na sebe. Na autenticitu. Rozplýváme se v sebeklamu jako cukrová vata. Ta nasládlost je až nechutná, zábava, kýč a bulvár nás ze všech stran obklopují.
Jak se lze vymanit ze světa zdání? Jednoduše: musíme se osvobodit od věcí a vrátit se sami k sobě. Svoboda je naše autenticita. V takovém stavu je pravda to, kým jsme. To, jaké máme skutečné možnosti. Naše názory jsou v souladu s pravdou. Nejsme tudíž otroky tržiště nebo bulváru. Nejsme už zdeformovaní tím, že se předvádíme, aniž bychom tušili, že náš názor je jenom žvást. A když to dokážeme, zažijeme radost. Najít svůj domov je o radosti, už to není úzkost z nehostinnosti nitra nebo nevolnost, kterou nám způsoboval svět zdání...
Ale toto píšu jen pro ty chytré, pro hlupáky, co mají na všechno názor a co zamořují vzduch žvástem, určitě ne, to bych si raději ukousl jazyk.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
