Jak vlastně bych měl psát svůj deník? Určitě by to měl být záznam toho, co mi bezprostředně prochází hlavou, bez větší korekce, v opačném případě to bude vyumělkované.
Jak vlastně bych měl psát svůj deník? Určitě by to měl být záznam toho, co mi bezprostředně prochází hlavou, bez větší korekce, v opačném případě to bude vyumělkované. Deník není umělecké dílo. Je to pomůcka, zápisník, dokument o osobě spisovatele. Měl by mě charakterizovat, protože jím chci deklarovat, kdo jsem, proč a jak píšu.
Přesto přemýšlím, jaký by měl být. Určitě by měl být složen ze stejných surovin, které používám pro psaní. Základem literatury je příběh, žádné komentáře anebo esejistika. Aby takový příběh, v případě deníku záznam, byl plastický, musím do něj přidat emoce, odlehčit je humorem a okořenit myšlenkami. Tou poslední přísadou je něco nadreálného, tajemného, co by nikdo nečekal.
Tady můžu odhalit svou kuchyni. Silné emoce pro mě představuje Ernest Hemingway, svou zjitřelostí, kterou zintenzivnil dojem. Jeho učeň, Charles Bukowski, kromě záliby ve vulgaritě, doplnil Ernesta tím, že psal velmi vtipně. Vůbec nejtěžší je dostat do prózy myšlenku tak, aby nepřekážela, což dokázal Milan Kundera. A objevovat neobvyklé, tajemné, v tom byl mistr Isaac Bashevis Singer.
Ale psaní je mimořádná alchymie. Najít správné složení je těžké i proto, že závisí na daných podmínkách. Respektive na vhodné formě. Můžu mít svůj styl, namíchaný ze správných ingrediencí, ale když píšu román, zjistím, že se vyčerpává zákonem žánru. Příliš vysvětlování, popisování toho, co ani autora nebaví, příliš vágních odboček.
I ti nejlepší se často dopracovali k nudě. Díky tomu jsem zjistil, že jediné, co zůstává živé, je krátký příběh. Kdybych si měl vzít na pustý ostrov čtyři nejlepší knihy, vzal bych jen zdánlivé drobnosti. Je v nich totiž nejvíc cítit opravdovost. Od Hemingwaye Pohyblivý svátek, od Bukowského Básně 1974-1978, od Kundery Směšné lásky a od Singera výběr povídek Stará láska (přeložil Antonín Přidal).
Takto namíchaný koktejl tedy používám i pro román. Ale je to stále jen krátký útvar, přesně ochucený, vychlazený, delikatesní. Vyjadřuje vždy jednotlivou existenci a přitom vyjadřuje i velký příběh. Zjistil jsem, že k takovým "dryjákům" se dá vracet, dají se číst jednotlivě, přeskakovat, znovu je číst, hledat v nich smysl. Přitom jsou součástí románu, který díky síle krátkého útvaru nenudí.
A to mi trvalo spoustu let, než jsem na to přišel. Mám se čeho držet, když chci napsat pětisetstránkový román. Vím, že bude držet pohromadě, tedy pokud mi do toho nevleze nějaký šotek. Pamatuju, že když jsem začínal, psal jsem v textovém procesoru T 602. Časté zálohování bylo tehdy náročné, protože diskety měly malou kapacitu. Jednoho dne mi vyhořel pevný disk a já přišel o víceletou práci.
