Vždycky, když slyším, jak se někdo ohání chladnou logikou, myslím si, že vězí až po uši v černobílosti světa, v šedavé skutečnosti.
Vždycky, když slyším, jak se někdo ohání chladnou logikou, myslím si, že vězí až po uši v černobílosti světa, v šedavé skutečnosti. Využívat tento rozumový nástroj v životní realitě je bohužel v něčem omezující, jen si to mnoho lidí nedokáže připustit. Kdyby to bylo tak snadné, byli bychom brzy všichni vypočitatelní roboti, ale to evidentně nejsme. Tato degradace člověka na užitečnost je ovšem syndromem dneška, až příliš snadno jsme aplikovali uvažování vědců, dnes expertů na cokoliv, na účelové jednání a tím pádem jsme sami sebe zploštili. Důsledkem komercionalizace vědy se stává jednorozměrnost našeho života.
Tento silný vliv vědy má původ v mimořádných úspěších fyziky v první polovině 20. století. Tehdy vědci, pod dojmem převrácení paradigmatu, tedy ve fyzikální oblasti, zcela odvrhli metafyziku. Jestli se někteří včetně Einsteina ještě hlásili k Bohu, později se z toho stalo spíš klišé, nic mimo logickou strukturu dokazatelných teorií už nebylo validní. Velmi v tomto ohledu udělal Karl Popper, teoretik vědy a kritický racionalista, který psal popularizační knížky. Logika byla pro něj svatá a když se dnes začtete třeba do Otevřené společnosti, zjistíte, že přísné „racio“ v sociální tematice vede k těžké černobílosti.
Jak tak inteligentní člověk mohl sám sebe obalamutit? Jednoduše, prostě použil chladnou logiku a velmi černě popsal Hegela, a velmi bíle Marxe, jelikož nevzal v potaz své sympatie, emoce anebo původ. Vlastně touto knihou, která hájila liberální společnost, přispěl k tomu, že druhá polovina století zavrhla jakoukoliv metafyziku a vzala na milost materialistický ekonomismus. V liberálních společnostech se dobře dařilo sociálnímu inženýrství, neomarxismu a postmoderně, ale velmi špatně filosofii, která otevírá nové obzory. Jako by už Hegelova dialektika nebyla potřeba a byla navždy historicky překonaná.
Jenomže dialektika je nástroj, bez kterého to nejde. Jestliže logika je velmi úspěšná v tom, aby rozšiřovala naše poznání, tedy z bodu A do bodu B, odhalovala prostor, ve kterém žijeme, dialektika má jinou funkci. Neřeší kvantitu, nepočítá velikost, délku, váhu, ale objevuje neznámé souvislosti a skryté motivy. Tudíž se pohybuje po spirále, umožňuje člověku získat nadhled a jinou kvalitu. Vnímat opačný postoj, rozpornost, je předpoklad k tomu, abychom si upřesnili názor. Tuto základní funkci myšlení, známou už od Sokrata, jsme bohužel zavrhli. Žijeme ve svých bublinách a ztratili jsme životní moudrost.
Namísto toho máme diktaturu expertů. Řídíme se zaručenými výzkumy, které si navzájem protiřečí. Jistě je k výsledkům přivedla logika, která dovedla k větší efektivitě i plynové pece v Osvětimi. Tím chci říct, že jsme si zploštili život a nechápeme svou jednorozměrnost. Příčí se mi utilitární svět, v němž řešíme spotřebu, HDP a statistiky, ale kvalita života nám protéká mezi prsty. Mnohem raději budu proživat to, co mi zprostředkují emoce, vnímat neužitečnost umění anebo neúčelnost filosofování, než celý život myslet chladně logicky…
Dává to totiž větší smysl než hloupost, kterou tolik expertů všeho druhu dává veřejně na odiv.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
