Deník spisovatele – lidi, vykašlete se na roušky a respirátory, a žijte…

Když vidím, jak lidé chodí po venku v rouškách a respirátorech, je to, jako bych koukal na ulítlý, zvrhlý hollywoodský scifi film. Člověk bez tváře je přízrak, žena bez tváře je jako růže bez květu. Jestli nás něco dělí od všech živočichů (snad kromě opic), je to bohatá mimika, kterou vyjadřujeme své emoce, ale nejen to, obličej je okno do lidství. Když jsem byl mladý, chtěl jsem fotit, pak sochařit, skončil jsem u psaní, ale fascinace tváří, lidskou fyziognomií, mi zůstala. Bez tváře nelze popsat nic, člověk bez ní je šedá skvrna, která se stala pozadím. Nebuďme pozadím, trpnou šedou tapetou, dekorací sociálního inženýrství vlády.

Nedělejme takové trpné pozadí ze svých dětí. Vidět maminku, jak jede na kole a její dvě malé děti šlapou za ní, zatímco jsou všichni v respirátorech, je pohled na obžalobu vlády. Jednak nepřiměřený strach, respekt ke státu, i kdyby byl sebeblbější. Za druhé vývojová psychologie, sociální kontakt, dětský vývoj, co z takových dětí vyroste?! Stát nemá být špatný pán, ale dobrý sluha, má zajistit bezpečnost a stabilitu, ale nikdy ne na úkor své zdravé populace. Ta míra teroru je trestuhodná, a nevyváží ji ani snaha ochránit životy. Každý život je cenný, ale jeho cenu nesmí určovat ani dobrý sluha natož špatný pán.

Když vidím ty ušaté maňásky bez obličejů, říkám si, jestli vůbec tuší, že mají sloužit lidem. Nikoliv některým, ale všem. Konat dobro s mnohem větším následkem zla je zločin. Pachatelé dobra si nikdy nepřiznají, že jsou špatní a nebezpeční. Kolik je takových, jak napsal Nietzsche, mléčných dobráků, co umravňují ostatní. Když není po jejich, ztrácejí povznesenost a vyžadují zákazy. Ponižují ostatní, kteří nejsou podle nich dost západní a moderní. Skutečné lidství je jinde, u tvrdších charakterů, kteří ctí víc své svědomí než hloupá pravidla. Vládní sluha by se měl vypakovat, jestliže špatně sloužil desetimiliónům pánů.

Dobře sloužit znamená mít smysl pro realitu. Pokud vir ohrožuje na životech staré a nemocné, je tady stát od toho, aby je chránil. Smysl pro realitu je o správných proporcích, kolik ohrožených, tolik opatření. Je nesmysl se chovat jako v nějakém scifi thrilleru. Vir je naší součástí v ekosystému, bez něj bychom nebyli, jestli zmutoval, musíme se přizpůsobit, posílit svou kolektivní imunitu. Opačný přístup vede k tomu, že školáci budou chodit natrvalo ve skafandrech. Nebo si myslíte, že virózy, které je napadaly, se ze světa vypaří? Naopak, budou na ně citlivější, protože si nemají šanci budovat obranyschopnost.

Největší zločin vlády se udál na našich dětech. Jejich dětství není jen hra, je příprava na dospělost. Dětská interakce, ta fyzická, učí tomu, jestli budou statečné, zodpovědné a tvůrčí. Kdo si zvykne, že za něj vše zařídí stát, nikdy nedospěje, jeho život bude chudý, ať už bude trvat, jak dlouho bude chtít. Není nic hezčího (snad kromě usměvavé polonahé ženy), než pohled na mláďata, jak se spolu kočkují, jak se sváří, jak se škádlí, na zelené louce nebo ve vodě, jak se učí obratnosti, ohleduplnosti, aby uměla vyhrávat, aby unesla ránu nebo posměch, aby věděla, že život občas i bolí, a přesně to bychom měli dopřát našim dětem…

Ukázka z knihy Deník spisovatele