V situaci, kdy někdo někoho napadne, např. sexuálně, je třeba odlišit dvě roviny, a to rovinu násilí, která je odsouzeníhodná a navíc trestná, a pak rovinu běžné životní strasti.
V situaci, kdy někdo někoho napadne, např. sexuálně, je třeba odlišit dvě roviny, a to rovinu násilí, která je odsouzeníhodná a navíc trestná, a pak rovinu běžné životní strasti. Ta hranice je sice tenká, ale určená zákonem, což dnes spoustě hysteriků uniká. Životní strast totiž zažívá každá bytost, lidská i zvířecí, dokonce i třeba strom. Vždy se najde někdo větší, kdo chce strom zastínit, přerůst a dělá to živelně. Je snad živelnost resp. spontánnost, něco, za co budeme lidi lynčovat? Jsou lidské vztahy něco, co nadeleguje trestní zákoník? Tohle vážně všichni ti Metoo chtějí, když pořádají hon na dosud neodsouzené lidi?
Když jsem byl malý, sdílel jsem pokoj se svou sestrou. Naše soužití bylo mírumilovné, byť jsem byl vzteklý, občas lítaly polštáře, moje sestra byla naproti tomu urážlivá, někdy mě ignorovala řadu dní, přesto jsme dětství přežili bez traumat. Jisté újmy, které má v životě každý, se nějak zpracují a pokračuje se v žití. Prostá existenční próza se dnes stává bojištěm mezi dvěma pohlavími. Všechny nuance, které zkušení v lásce znají, se dostávají pod drobnohled samozvaných prokurátorů. Říkám prokurátorů, protože se nenamáhají s polehčujícími okolnostmi, rovnou soudí. To, že velice často ničí život nevinného, je netrápí.
Existuje krásná maxima od Exupéryho: pokud nesmí jediný člověk drtit masu, nesmí ani masa rozdrtit jediného člověka. Proto se zasazuji proti lynčování nebo trestu smrti. Lidé žijí až příliš jednoduše, i ti chytřejší, jako např. Martin Fendrych. U něj věřím, že to myslí upřímně, když tak bojuje za potenciální oběti. Jenže svou přepjatostí může šeredně ukřivdit nespravedlivě obviněnému. A tak to dělají dnes všichni Metoo, aniž by je trápilo svědomí. To, že většina obvinění se trestně nepotvrdila, je v jejich aktivitě nezastaví. Nečekají, až rozhodne soud, padni komu padni, ale prakticky vyobcují člověka.
Vůbec tím neobhajuji trestné činy. To je ta největší lež současnosti, když se někdo staví do neutrální pozice. Už i neutrální pozice je závadná, jako byla za totality. Rozum je dar osvícenství, dar liberalismu. Jenže tito lidé už dávno pojem liberalismu zlikvidovali. Cloumají s nimi rozhořčené emoce a nazývají se liberály. Ale liberál je někdo úplně jiný: zastává se práva na svobodný život pro všechny. Přej a bude ti přáno, dalo by se říct, což vede k nadhledu a jisté objektivitě. Pochopení toho, že hysterie nemá se svobodou nic společného. Svalování viny na druhého je totiž velmi zákeřný lidský instinkt.
Jakékoliv násilí je odporné, zvlášť na slabším, který se nemůže bránit, to je jednoznačný fakt. Ale je třeba pochopit, že život nejde soudit od stolu, ani ho nalajnovat. Dnešní aktivismus vydírá, sterilizuje život a spontanietu, a nazývá to ohledem vůči slabším. Vždyť by mohli mít trauma. Jenže život z principu, když se vzájemně stýkáme, může přinést trauma každému, ať už je mladá dívka, vyžilý muž, koktavé dítě nebo málo zelený marťan. Jen člověk, který myslí svobodně, může vnímat utrpení potenciální oběti, ale také případného viníka. Ovšem hlupáčkové, co vidí jen jednu stranu, tento postoj nazývají konzervatismem…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
