Nebýt dlouhých nohou moderátorky nemělo by význam Magnesii Literu zmiňovat, odráží jen to, co je fenoménem společnosti, totiž její dekadenci, která trvá už dvě desetiletí.
Nebýt dlouhých nohou moderátorky nemělo by význam Magnesii Literu zmiňovat, odráží jen to, co je fenoménem společnosti, totiž její dekadenci, která trvá už dvě desetiletí. Snad kromě faktografie o Gottovi od Klusáka nebylo nic, co by vyniklo, je to každoročně kolotoč stále nových snaživců, trudných rachitických povah, které si kompenzují svou úzkost tím, že ji promítají do smutných příběhů o pukající zemině, vysychajících hvozdech a oteplující se planetě.
Jestli má literatura smysl, pak v objevování současnosti. Měla by být živá, dnešní, občas i vizionářská. Jenže rachitici ztratili kontakt s realitou, nebo ho nikdy ani neměli, proto píší knihy, na něž se hned zapomene, aby je za rok vystřídali jim podobní. Neschopnost být autentický, vidět skutečný život, je udržuje v žalu, který si pěstují tím, jak teatrálně chtějí spasit svět. Jenže román není psychoterapie, měl by ukázat svět, který je vždycky rozporuplný.
Právě v rozporuplnosti je pravý život. Umazat se jím je jediná cesta, jak se dostat k jádru věcí. K tomu ovšem už dnes nemá nikdo odvahu, jít chvíli dělat rukama, na pole, na stavby, do fabrik. Absolventi obskurních oborů těžko vnímají, že to, s čím se běžně zachází, se stále někde vyrábí, pěstuje, přiváží atd. Poznat to znamená vnímat proporce, reálné obrysy života, v tom, že se stále bojuje o živobytí, které neroste v supermarketu jak kokosy na palmě.
Když chcete psát, měla by z vás znalost věcí dýchat. Nemusíte nutně psát ságy o soustruhu, který vysoustružil ložisko, které se valí v kole vašeho auta, ale mělo by být cítit, že o něm víte. A tak je to se vším. Jestli by mělo být umění něčím, tak pravdou o světě v podobě slov, které sestavil ten, kdo se životem umazal. Ta špína znamená stále totéž, žít mezi lidmi, ve všech vrstvách, dostávat rány, taky je rozdávat, poznat život, který se děje hned za rohem.
Vyumělkovanost se pozná tím, že nepíše o dnešku. Utíká do minulosti nebo na vesnici, kam si vozí svá zoufalství. Jenže pravda je na ulici, kudy jezdí ráno pekaři, lomozí popeláři, tramvaje, které řídí lidi, kteří dřív dělali třeba v továrně. Ve fabrice, kde se stále obrábí, lisuje, i když se možná za ty roky změnily stroje. Už to nejsou soustruhy z NDR, ale nové NC stroje, ovšem materiál je pořád stejný, musí se obrousit, ochladit nebo uskladnit v regálech.
Ty fabriky jsou hned za rohem, stačí si tam zajít. Vnímat, že tam chodí lidé, že jiní hospodaří na poli, nebo jezdí ještěrkami po halách, do nichž pak rachitici chodí nakupovat. Svět je stále materiální, i když technologie jdou kupředu. Všechny ty změny, životní rytmy, by měl kromě jiného autor zachytit. Kvas v kancelářích, ranní spěch, kolony aut u Vltavy, hospody a záchytky. „Mladej, tys už ňák zešedivěl,“ řekl mi minule jeden barman.
Dnes nemá literatura velkou váhu. Odráží neurotismy, kterými žije úzká vrstva lidí. Jsou stejně neautentičtí jako politici - pravý autor nebo politik se umazal životem. Pak je důvěryhodný, volitelný, čitelný, není to produkt na jednu sezónu. Tohle dnešní době chybí, opravdovost. Bez ní není ani velká politika ani velká literatura. A kvůli tomu je i prázdná doba, kterou odráží prázdné fráze, floskule a slogany. A nezachrání to ani dlouhé, bezesporu pěkné nohy Daniely Písařovicové…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
