Co je to vůbec dekadence, o které tak často píšu? Je to jev, kdy určující, byť úzká vrstva společnosti, žije postmateriálně. Zatímco většina lidí marní své životy tím, že tupě konzumuje,
Co je to vůbec dekadence, o které tak často píšu? Je to jev, kdy určující, byť úzká vrstva společnosti, žije postmateriálně. Zatímco většina lidí marní své životy tím, že tupě konzumuje, dekadenti ztratili kontakt s realitou, úplně se z reality odtrhli, hlásají hodnoty, které nejsou životné, např. chtějí vyřešit rozdíly v rase či pohlaví, přestože to nejsou pouze kulturní vzorce, nýbrž biologické determinanty.
Úpadek myšlení, kdy elita žije svým neurotismem, který drtí kreativitu, je v historii běžný. Není důvod si myslet, že by se tomu Západ v blahobytu mohl vyhnout. Evidentně ani válka v Evropě nemůže hned něco změnit, hodnoty jsou setrvačné. Přesto ten kontrast, kdy se sousedé brodí v krvi, zatímco elitáři žijí svými iluzemi, je donebevolající: Je to vidět či slyšet denodenně v masmédiích.
Proto tak kritizuju dnešní psaní. Není nic důležitějšího: Jazyk je forma myšlení, jeho vyjadřování je základ společnosti. Jestliže je literatura nebo novinařina vadná, je vadný i celek. Nemluvím teď o neumětelích, kteří si pletou literaturu se spisováním svých nudných životů. Mluvím o těch, co by měli určovat myšlení, a kteří, jelikož ztratili kontakt s realitou, utíkají do minulosti nebo do exotiky.
Ostatně je to vidět i na novinařině, jak je vadná. Buď čistě komerční, až se člověk musí smát, jak exhibuje žvatlavé psaní. Tolik spisovatelek, kolik vyplodí např. Aktuálně, by nepobrala ani Amerika. A pak jsou tu ti lepší, chytřejší, kteří žijí svůj sen. Sen o tom, jací bychom měli být, kdybychom nebyli tací, jací jsme, neboť (jak by mohli vědět) principem bytí je to, že klade zcela reálný odpor.
Co je to realita? Ve světle vystřílených oceláren v Mariupolu se nám může jevit trochu jinak než dřív. Předně, stále jde o život, o nic jiného ani nemůže jít. Iluze, co drobí lidstvo na pohlaví nebo rasu, nemají žádnou hodnotu. Je jen člověk a jeho život, o tom by se mělo psát, jde jen o to, jestli to ještě někdo svede. Kontakt s realitou znamená vědět to, z čeho lidé žijí a s čím se trápí.
Určitě není na škodu znát, jak vypadají doly, kde se rube uhlí, vysoké pece, kde se taví ruda, továrny, kde se kovy obrábí. Je to základ civilizace, stále stejná tvrdá práce, tak jako na polích, kde se orá a seje, sklízí obilí, aby se z něj umlela mouka. Dělal jsem v pekárnách, stejně i na poli, byl jsem na dolech, tak jako ve fabrice. Něco jsem viděl, stálo to za to, bez toho bych nebyl, co jsem.
Důležité je hlavně poznat zblízka smrt. Jen když ji vidíme na vlastní oči, můžeme chápat dobře život. Vidět, jak zhasne výraz, tvář, co se promění ve věc, je iniciační. Pokaždé znovu je to síla, při nehodě, při požáru, v nemocnici, v márnici. Kdo žije postmateriálně, chápe smrt asi jako hráč 4D hry, co může předčasně skončit. Jak by mohl psát pravdu o životě, když o něm nic neví?!
Iniciační prožitek je původcem literatury. Proto musí být živá, dnešní, jako byla každá, co něco znamenala. Hašek psal o své válce, Kundera o svých padesátých letech, Hrabal o životě v šedesátkách. Právě na něm je patrné, jak umělé bylo utíkat před realitou. Jistě, chtěl se schovat před cenzurou, ale psát o minulosti, jen pro psaní, l'art pour l'art, je manýra, která může dospět k dekadenci.
Ztráta kontaktu s realitou je problém doby. Nevyčítám to těm, co nedokáží svět popsat, ale těm, co by mohli. Proto píšu o hodnotách, protože si myslím (s jistou naivitou), že je třeba měnit povědomí, ovlivňovat to, v čem žiju. Píšu a čekám, až se svět aspoň trochu změní: Proto chodím do centra dění, zveřejňuju to, co mi běží hlavou, na té nejplytčí platformě, jakou blogosféra nepochybně je...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
