Deník spisovatele – koukáte na Boženu, ale stejně nic nevykoukáte...

Je hezké, že Česká televize podporuje různé menšiny a její hlavní náplní je točit seriály, kterým dominují šéfky kriminálky, jichž v realitě běhá jistě po Brně tucty, nebo telenovely o obrozenecké spisovatelce, která provozuje sex v biedermeieru hodný pornu 21. století. Ale tam, kde úřaduje ideologie, je všechno maskovaná lež a jediná pravda jsou asi jen ty kostýmy. Je jasné, že šalbě a mámení davy podléhají, ale to neznamená, že máme rezignovat na pravdu: vždyť jen pravda je krásná. Politická korektnost idealizuje jisté menšiny podle biologických znaků, tudíž je nutné říkat, že jde o kýč, který nás ovládá víc, než si chceme připustit.

Druhým aspektem kýče je to, že se bere strašně vážně. Jen ve svobodě se tvoří pravda, krásná i hravá zároveň. K tomu je třeba bujné mysli a je to vidět např. i na nadějných režisérech devadesátek, Renčovi a Hřebejkovi, jak jejich talent rozředila ideologie. Tlak doby, peněz, které dával stát na stále ideologičtější projekty, je v nultých letech semlel. Jaký rozdíl proti opravdu silným autorským filmařům! Takovým vzorům, jakým byl např. Alfréd Hitchcock, který točil v Hollywoodu a přece si uchoval originalitu a hravou zábavnost. Ano, byl komerční, ale hlavně inovativní, jako třeba Hemingway v literatuře.

A co třeba Akira Kurosawa v Japonsku? V poválečné době těžce sháněl peníze, přesto neuhnul, navíc měl štěstí, že narazil na skvělého herce, který ztělesnil Akirovu lidskost propojenou s humorem. Anebo Luis Buňuel, co dokázal zesměšnit církev stejně tak jako buržoazii; muž, který měl hlavu plnou surrealistických snů? Jak by mohl přistoupit na kompromisy, které se stanou lží? Anebo Tarkovskij, který měl v sobě vážnou ruskou duši a přitom hravou mystičnost? Mohl dělat kompromisy, v době, kdy sovětský systém požíral oponenty? Raději emigroval, ale těžko mohl připustit, že lež je pravda a pravda je lež.

Kdybych byl maximalista, řekl bych, že film na největšího mistra teprve čeká. Je to přece jen ještě mladé, stopadesátileté umění. Na umění je ovšem nejlepší to, že nepodléhá času. Jeho nadčasovost znamená, že krása zůstane stále krásná. Stačí k tomu jen bujná mysl, vnitřní svoboda a snaha být pravdivější než pravda. Ti nejlepší se nikdy nebrali vážně, tak jak se berou dnešní čučkaři. Třeba v hudbě považuju za nejlepšího Bacha. Je to otázka mého vkusu, ano, protože srovnávat umění v čase se nedá. Bach završil a překročil baroko, jeho kontrapunkt je dokonalý, ale přitom má v sobě radost a duchovní hloubku.

V literatuře bych postavil nejvýše Dostojevského. Také on má bujnou mysl, staví promyšlené romány, které zaplňuje vášní. Kromě emocí dokáže být i sarkasticky hravý např. v Zápiscích z podzemí nebo v postavě starého liberála Verchovenského v Běsech. V malířství je mi nejbližší Picasso, snad proto, že je takový rebel. Nikdo jiný tak zásadně nerozbil konvence, vidění reality jako on. Jeho kubistické portréty, kterými poctil i mnoho žen, jsou velice zábavné a přitom půvabné...

Zkrátka, když někdo tvoří s ohledem na současnou ideologii, je jen obyčejný kýčař, lže si do kapsy a oblbuje společnost.

Ukázka z knihy Deník spisovatele