Každý z nás si hledá svůj způsob, jakým se ideově dívá na svět. Nedávno mi padl do očí citát od Exupéryho, který jsem si kdysi zapsal: „Jestli není přípustné, aby jediný člověk zotročil masu, je stejně nepřípustné,
Každý z nás si hledá svůj způsob, jakým se ideově dívá na svět. Nedávno mi padl do očí citát od Exupéryho, který jsem si kdysi zapsal: „Jestli není přípustné, aby jediný člověk zotročil masu, je stejně nepřípustné, aby masa rozdrtila jediného člověka“. To je humanistické vyznání, které mi připadá jako jasná maxima, podle které se lidstvo může řídit. Je v něm totiž přesně to, na co se i dnes často zapomíná: důraz na individualitu. V každé době jako by se stále objevovaly tendence, které tento přístup potlačují nebo vytěsňují ve prospěch tzv. dobra celku nebo určité skupiny, ať už je to třeba národ anebo pohlaví případně rasa.
Humanismus je přitom v základech evropské civilizace. Ať už v antickém počátku demokracie potažmo ideálu rozvoje člověka nebo v křesťanském soucitu s těmi nejslabšími. Zásadně se rozvinul v renesanci, vyznával řecké ctnosti, smysl pro dobro a také, což považuji za důležité, pro umění. Takto silný přístup k člověku se objevil znovu v osvícenství. Svoboda, rovnost, bratrství byla krásná idea, vyznávala rozum, vědecký přístup, ale utopila se v krvi teroru. Důraz na svobodu jedince se rovností a bratrstvím oslabil natolik, že ho pohltily různé totality 20. století. Jejich aspekty popsal jeden z mnoha humanistů své doby George Orwell.
Po druhé světové válce se rozvinul liberalismus. Jsou v něm vidět stopy starého libertarianismu, osvícenského volnomyšlenkářství, rozvinula se lidská práva a umožnilo se dát šanci prakticky každému. V šanci, že můžu sám ovlivnit svůj osud, bez tradičních bariér, je naakumulovaný obrovský lidský kapitál. Přístup ke zdrojům není samozřejmě ideální. Proto být čistokrevným liberálem může zamlžovat obzory. Antická filosofie nás naučila, že jsme společenští tvorové. Máme společné vazby a tradice, ale též potřeby anebo zájmy. Pro šťastný život člověka je proto nutná vazba na své blízké a vzájemná pomoc.
Humanistický přístup nelze napasovat do pojmu liberalismu. Proto se také vnímám jako konzervativní liberál se silným sociálním cítěním. Oba tyto přívlastky jsou nutné, aby člověk nepropadl extrému. Není možné hlásat svobodu bez vědomí souvislostí. Jenže většinou je tomu bohužel naopak a mnoho lidí pro přívlastky nevidí podstatu. Svou svobodu prodají za pár drobných, vymění ji za jistotu. Jenže jediná jistota je „duše“, ta určuje náš život, naši smysluplnost. Kdo hledá spásu v boji za emancipaci menšin nebo v pokračování rodu, nemá nakonec vůbec nic. Proto je socialismus nebo konzervativismus sám o sobě neživotný.
Bohužel naše společnost opět propadá do krajních poloh. Na jedné straně tenduje k zparchantění, neboť přebírá politickou korektnost. Pozitivní diskriminace podle kolektivních znaků je internacionální totalita, která dusí společnost. Druhá poloha je konzervativismus, který zdůrazňuje soukromý majetek, rodinu nebo národ. Jeho krajnost je nacionalistická a uzavírá nás do módu nezralosti. Čím je společnost dospělejší, tím silnější by měla být středová liberální síla, která prosazuje svobodu, občanskou odpovědnost a neutrální přístup k lidským právům…
Chtěl bych věřit, že naše společnost nebude stále víc parchantět a dokonce, že bude jednou i dospělá.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
