Deník spisovatele – komunistické kýčaření & kapitalistický brak…

Jestliže ČT opět v létě úspěšně reprízovala komunistický seriál z roku 1975 Chalupáři (odhadem tak po čtyřicáté), něco to vypovídá o části populace po třiceti letech kapitalismu. Ta úroveň je úděsná, když stupidní a buransky angažovaná vesnice za normalizace je stále tak přitažlivá, ale hlavně je to i vizitka toho, jaký šunt vznikal za kapitalismu. Ukazuje se, že když se do autentické reflexe doby zamotá jednak ideologie, se svým až bizarně plochým světonázorem, je to obdobný kýč (byť jde jen o tzv. zábavu), jako když se do svobodné tvorby zamotají peníze. Jestliže jsou tím hlavním motivem, produkují pouhý brak.

Znovu se ukazuje, jak je stále živý myslitel Nietzsche, který ideologický svět zdání (křesťanství) tak dokonale popsal. Úplně stejná přetvářka je stále přítomná, jen si ji neradi přiznáváme. Tady je nutné si vzít jako pevný bod naši autenticitu, tudíž se vracet i k Heideggerovi. Ačkoliv neuspěl ve svém hlavním cíli, definovat bytí, povedlo se mu jakoby mimochodem geniálně zanalyzovat existenci. Otázka toho, kdy je člověk sám sebou, kdy jeho pobyt upadá do světa obstarávání, do tzv. nitrosvěta řečí a trhu, je vlastně zcela věčná. Každý z nás je vržen do existence a záleží na něm, jakou míru autenticity si dokáže uchovat.

Upadání do existence je přirozený jev, nelze se bez něj obejít, je nutné se o sebe „starat“. Právě toto obstarávání je hlavním motivem, proč se často vzdáváme sami sebe. Necháme se tzv. koupit, staneme se sami zbožím, jak to kdysi popsal Marx. Záleží, kam jsme ochotni zajít, jestli nám stačí jen málo a uchováme si autenticitu nebo ne. Staneme se zbožím na trhu, nebo se staneme nástrojem řečí. Ty se běžně vedou, jsou tmelem pospolitosti, ale když jim propadneme, ztrácíme svébytnost. Krásné řeči se zaobalují do proklamací, které manipulují svět. Přirozený svět vykořisťování se náhle změní v ideologický svět zdání.

Většina lidí strašně ráda žije v kýčovitém snu. Zbavují se tak úzkosti, která je původním jevem naší existence. Být autentický ale neznamená skrýt se před světem nebo lpět na tradicích (abych se zbavil úzkosti), naopak je to snaha o to být tím, pro co mám vnitřní dispozice. A nenechat se omámit řečmi (ideologií), ani se zaprodat na trhu (stát se zbožím), nýbrž dělat to, co přináší naplnění. Neskrývat se za identitu rasy, národa nebo pohlaví, ale využívat své geny, výchovu a prostředí. Takový model společnosti je úplně jiný, než ten, který dnes zažíváme, protože klade důraz na každého v jeho přirozené svébytnosti.

Jde v podstatě o hledání míry mezi autenticitou a tím, že naše existence se vždy nutně realizuje ve světě. Musíme se starat, komunikovat i chodit na trh, ale to neznamená, že musíme upadat. Je úděsné, co s lidmi dokázala udělat normalizace, buranský svět zdání, kdy primitivní lež byla pravdou, které nikdo nevěřil. Stejně tak je odporné, co z lidí dělají peníze, hlavně tam, kde platí jiné hodnoty. Komerce lidi zplošťuje, i z chytrých dělá hovada a oni se už na nic nezmůžou. Nalhávají si, jaké žijí úžasné životy, i když už dávno nejsou sami sebou. A pak čumějí na zvěrstva typu seriál Chalupáři nebo na Netflix, aby zaplašili úzkost...

Ukázka z knihy Deník spisovatele