Jeden z mála textů, který mě v poslední době zaujal, napsal do Salónu Práva bývalý předseda Strany zelených. Pro mé nečasové úvahy není jeho jméno zase tak podstatné, současníci si ho jistě sami doplní.
Jeden z mála textů, který mě v poslední době zaujal, napsal do Salónu Práva bývalý předseda Strany zelených. Pro mé nečasové úvahy není jeho jméno zase tak podstatné, současníci si ho jistě sami doplní. Zaujal mě na něm poměrně velký názorový obrat, elegantní, možná až trochu příliš studentský styl, kterým se zhostil úkolu, který si vytyčil: Nastínit současné levici její budoucnost, bez mesaliance s liberály, kteří, podle autora, levici stahují do svých kulturních válek. Levice zapomněla na své hlavní poslání a to je boj s kapitálem, který vykořisťuje chudé, tudíž je třeba vyvolat hněv lidu a zkrotit vykořisťovatele.
Výslovně sice o revoluci nepíše, ale ta vykukuje z celého jeho textu. Jestli autor nastoluje třídní rozdíly, přivolává tím i revoluční praxi. Po tom, co se odstěhoval na venkov, pochopil, že lid má jiné starosti, chápe dokonce, že je xenofobní a protizápadní. Jaký to skok od toho, co poslední dvacetiletí prosazovali Zelení. Jestli někdo řešil kulturní války, bojoval na barikádě globálních liberálů, bral se za každou menšinu, identitu, až ztratil de facto svou vlastní, byla to právě tato strana. Její představitel dnes prozřel a své angažmá přehodnocuje. Nic proti tomu, každý má právo na omyl, ale nezní to příliš věrohodně.
Jestliže píše o návratu k plebejství, zní to až dětinsky. Mladý muž, který žil celý život spíš patricijsky, se přestěhuje na venkov a začne se cítit jako ten, kdo chápe chudé. Pokud vím, dospíval v rodině diplomata, který působil v cizině a on sám studoval na prestižních školách. Jeho angažmá jako náměstka primátorky Prahy je známé. Píšu to jen proto, abych zdůraznil, že opět postrádám autenticitu. Je to něco, o čem píšu už dlouho, dnešní věk je pseudověk, věk falešného vědomí. Je možné se přes noc převléknout a začít se tvářit jako úplně nový člověk. Zapomenout na to, co jsem dělal a říkal, a dokonce tomu i věřit.
Jak opravdové jsou pak takové názory? Sám dobře vím, že právě zkušenost z dětství nás nutně determinuje. Moje plebejství je dané rodinou, můj děda Jan měl malou živnost a tu mu zkonfiskovali. Pak pracoval jako dělník, psal básně a toulal se až do smrti po horách, asi tak, jak to dělám dnes i já. Každý, kdo duchovně zraje, může jistě najít nějaké kořeny u svých předků. Třeba moje babička, než se vdala ke Klarům, chtěla být učitelkou. Jenže na vesnici jí nezbylo než hospodařit a po druhé světové válce, když jim pole sebrali, dojila krávy v JZD. Ale měla v chalupě knihovnu, kterou jsem v dětství přelouskal.
Tady někde člověk začne vnímat sociální rozdíly. Po vzoru dědy, který otce přinutil studovat chemii, že je v ní budoucnost, mi táta po maturitě pravil, abych si to šel zkusit do fabriky. Zažil jsem pracující, obstát znamenalo umět chlastat a projevit fyzickou (i řemeslnou) zdatnost. Pak jsem zažil proletariát ještě x-krát. Třeba Albánce nebo Kurdy jako gastarbeitry na polích v Řecku. Později v soukromé sféře jsem zažil pro změnu roli vykořisťovatele. To říkám proto, že si myslím, že opravdovost vyvěrá z kořenů, krve, výchovy nebo dlouhodobých názorů…
Z tohoto pohledu, za situace, kdy se náš mladík přestěhoval před nedávnem na venkov, kde si se svým přítelem pořídili zámek, nejeví se mi jeho boj za sociální spravedlnost zatím příliš autentický.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
