Je možné ještě v dnešní době vytvořit tzv. velké umění? Navzdory všem konformistům, kteří se vždy snadno smíří s okolnostmi, si myslím, že ano, stejně jako v každé jiné době.
Je možné ještě v dnešní době vytvořit tzv. velké umění? Navzdory všem konformistům, kteří se vždy snadno smíří s okolnostmi, si myslím, že ano, stejně jako v každé jiné době. Nikdy v historii nebyla nevhodná doba na to, aby v ní nevzniklo něco velkého. Naopak čím zdánlivě nevhodnější doba pro umění byla, tím větší umění v ní vznikalo. To jenom hlupáci si myslí, že to, co je teď, tak zůstane už navěky.
Prostě se musí najít pro každou dobu ten odpovídající styl. A nesmí se brát v potaz převládající ideologie. Což dělává 98% umělců. Nedávno mě pobavil jeden kritik, který chválil v ČT art výstavu obrazů tím, že řekl, že umění už nemá estetickou funkci. Naopak, že umění dnes poukazuje na problémy, které ve společnosti jsou. A proto pochválil fušerské "objekty" o rasismu, násilí na ženách a homosexualitě.
Přesně tak ovšem nikdy žádné velké umění nevznikne. Je to stále stejný problém originality. Pokud nenaleznete styl, který vystihuje současnost, nic velkého nevytvoříte. Jestliže je doba fragmentární, relativistická, musíte tomu podřídit svůj pohled. Žijeme rychle, epizodně, tudíž musíme psát o takových situacích, které denně zažíváme. Jedině tak se dopracujeme k tvůrčí autenticitě.
Krátký útvar je dnes nejpřiléhavější forma. Přesto nemůže zůstat jen u něj, je pouhým prostředkem k velkému záběru. Svět je globální, rozporuplný, nelze ho už postihnout osobními výpovědmi á la James Joyce. Více než o subjektivitu jde o směs rozmanitých pohledů. Důležitá je ovšem krátkost, těžko můžete dnešek popisovat sáhodlouze. Ostatně kdo dnes ještě dokáže přečíst celého Odyssea?
Dnešní čtení ukazuje, že i ti nejlepší často nudili. Mě od mládí nezaujaly Čapkovy romány, přestože byl jistě skvělý stylista, což nejlíp prokazoval ve fejetonech nebo povídkách. Podobně by se dalo mluvit i o Kunderovi, který v románu utopil příběh a čtenáře utáhl na vařené nudli. Každý z nás se potřebuje s hrdiny identifikovat a žádná, třebaže elegantní esejistika, nemůže nahradit autenticitu.
Dokonce i Hrabal, v 60. letech tak opravdový, se nevyhnul nudnosti. Jeho potřeba psaní pro psaní vedla k jistému manýrismu, i když ty rozsahem větší prózy (například Příliš hlučná samota) neodsuzuji. Mnohem lepším pábitelem byl ovšem v krátkých útvarech (třeba Perlička na dně nebo Pábitelé). Už v šedesátkách napsal kritik Jan Lopatka, že se Hrabal postupně přibližuje masovému vkusu.
Naopak Hašek se dopracoval ke genialitě. Přes malé útvary, které psal ledabyle a neměly valnou cenu, dozrál až ke Švejkovi. Veškerá zkušenost se v něm dokonale odráží. Pohled Čecha na válku, která nebyla jeho, je unikátní, i díky stylu, který je sice mluvný, ale je psaný stručně, epizodicky a rozhodně nenudí. Zkrátka, v každé době lze napsat velké dílo, navzdory konformistům, jen najít ten správný styl…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
