To, že žijeme v konzumní placatosti, v plytkosti bez velkých hodnot, je už příliš dlouho zřejmé. Můžeme si za to sami, že jsme uvěřili, že pravda je relativní, že každý má svůj úhel pohledu,
To, že žijeme v konzumní placatosti, v plytkosti bez velkých hodnot, je už příliš dlouho zřejmé. Můžeme si za to sami, že jsme uvěřili, že pravda je relativní, že každý má svůj úhel pohledu, že musíme respektovat, když jiný považuje za hodnoty něco, co je pro nás brak. Že krása je relativní, tudíž ten kýč, co se mezi námi stále šíří, je v pořádku. Že každý, starý, mladý, hloupý či chytrý, má stejnou váhu a jeho výpověď je stejně cenná jako kohokoliv jiného. Dobře to charakterizoval malíř Jiří Sopko v pořadu Marka Ebena Na plovárně. Starý klasik, vystudovaný v šedesátkách, řekl, že dnes může každý za umění prohlásit cokoliv.
Ano, liberalizace doby pokročila za meze snesitelnosti. Je to totiž už jen narcismus komunit, které rozmělňují hodnoty. Když se preferují tzv. slabší, je to vždy na úkor kvality. Jestliže dáváme přednost tomu, co produkují menšiny, ženy, homosexuálové, jiná etnika, jen pro jejich krásné modré oči, devalvujeme tím celek. Jako kdyby nešlo vždy o univerzalitu, ale čistě o sociální inženýring. Strach, že budeme někoho diskriminovat, nás nutí jednat utilitárně, umlčet talent, ohnout pravdu, přijmout hnus. Je mi líto, ale to, co dnes produkuje film, literatura, hudba a obecně média, je škvár, bulvár a konzumní artikl.
Jestli to někomu vyhovuje, pak mně určitě ne. Už příliš dlouho si podle mě západní společnost lže do kapsy. Zmírnění tzv. kulturních nerovností se proměnilo v mrzačení přirozenosti. Kdo preferuje průměr, osekává tím to, co vyniká. Jediná aristokracie je aristokracie ducha, napsal Friedrich Nietzsche. Chtěl tím říct, že jediná ospravedlnitelná nerovnost je nerovnost našich schopností. Nemůžeme před tím strkat hlavu do písku. Krása je jen jedna, pouze každý má jinou schopnost ji rozpoznat. Stejně tak někdo líp rozeznává dobro od zla. Je třeba udělat tento duševní obrat, opět pravdu vnímat, vyvolat duchovní revoluci.
Ano, je třeba znovu tříbit hodnoty. Dnes jsou tak rozdrobené, že nemají valnou cenu. Podlehli jsme klamu digitálního věku, mýtu o postfakticitě, preferované hlouposti. Už tím, že hlouposti dáváme stejnou váhu, ji zcela nepatřičně protěžujeme. Pravda, čili fakt, je dokazatelná, a ten, kdo něco tvrdí, by měl své řeči dokázat, pokud to nedělá, měl by být apriori uznán lhářem. Presumce viny je v tomto případě nutná. V oblasti ducha je každý jen hledačem a pouze ověření toho, co tvrdí, ho povyšuje do role určité autority. Bez toho patří do masy podezřelých. Měli bychom se dohodnout, že podezřelost je společenské faux pas.
Chápu, že mnohým to tak vyhovuje, že si libují v konzumní placatosti, ale je to čirá krátkozrakost. Spokojeně vegetují, dokud se nic nestane. Teprve v mezní situaci, kdy jde o život, rozeznávají pravdu. Jenže to je už pozdě, aspoň většinou. Uvědomění si sebe, své existence, by mělo být něco, co se vyučuje místo maturity. Znalosti se dají vždy dohnat, ale přístup ke světu už velmi těžko. Buď mám v sobě hloubku, nebo jsem plochý jako baterka, co má krátkou životnost. Digitální prostor je dnes zkouškou kvality. Většina z nás v něm dokonale pohořela…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
