Řádění koronaviru je něco tak světoborného, že ho nelze nezmínit i v mém deníku, byť ho píšu nadčasově a vyhýbám se pěně dní. Ještě před tím, než začal platit nouzový stav, došel jsem si do knihovny pro Dostojevského Běsi
Řádění koronaviru je něco tak světoborného, že ho nelze nezmínit i v mém deníku, byť ho píšu nadčasově a vyhýbám se pěně dní. Ještě před tím, než začal platit nouzový stav, došel jsem si do knihovny pro Dostojevského Běsi, abych zabil čas a přečetl si autorův dosud nepřečtený román. Je to z dnešního pohledu rozvleklé dílo, ale jedno jsem si z něj odnesl: jestliže byl v carském Rusku ve 40. letech podvratný salónní liberalismus, v šedesátých letech, o kterých jsou Běsi, řádil na Rusi už anarchistický socialismus (1. Internacionály). Ten skutečný běs přišel pak o pár desítek let později v podobě bolševismu.
Je to poučné vědět, co se z osvícenství nakonec odrodilo. Je to poučné proto, že radikalizace je možná kdykoliv. Původní ideál svobody, který se proměnil do liberalismu, si osvojili jen nemnozí, vzdělaní šlechtici nebo buržoazie, lidu nebyl vůbec vlastní. I dnes je liberalismus to nejlepší, co jsme kdy měli, jenže jeho prestiž je stále stejně bídná. Svoboda je pro mnoho lidí marginální hodnota. Liberalismus nemůže nabídnout Boha ani velké dobro, proto je tak slabý. Proto zdůrazňuji humanismus, který má v sobě náboj renesance, lidskosti a svobody. Důraz na člověka, každého z nás, může být velkou hodnotou.
Dnešní liberalismus vyvažuje dvě politické krajnosti. Na přímce doleva sousedí se socialismem a komunismem. Proto jsou v něm i postoje, které ho v poslední době devalvovali. Na přímce doprava sousedí s těmi, kdo vyznávají konzervativismus. Nic proti nim, ale o kousek dál je už extrém nacionalismu. Zatímco levičáci zpravidla tíhnou k pokroku, ve jménu určitých vrstev, pravičáci zachovávají status quo. Jedni mají na praporu lidstvo, druzí rodinu a národ. Ale jedinec se mezi nimi ztrácí. A to je ta oblast, která je ze všech nejdůležitější. Jen málokdo z nás je ochoten si to do důsledků uvědomit.
Univerzalismus levice může být dobrý: otevřenost, globalizace, solidarita lidstva. Ale pak jsou tu hodnoty pravice: soukromí, autonomie, tradice, to jsou také dobré věci. Důležité je si je vůbec uvědomit. Zvlášť u nás, kde je zvykem hlavně hokynařit. Ta iluze marxismu, že podstatná je ekonomika a to ostatní je zbytné! Jenže tak to vůbec není, hlavní je vzdělání, morálka a osobnost, která přináší tvořivost. Teprve invence, která je kulturním statkem, přináší prosperitu. Ať už v ekonomice, ve vědě anebo v umění. Ale to se v Česku moc nenosí. Tady se o restartu státu handrkují hokynáři, co plácají nesmyslná čísla o HDP.
Mám rád českou kulturu a jazyk. Také vím, jak jsme omezení a lokální, čili bez otevřenosti to nejde. Kvůli koronaviru uzavíráme hranice, což vede k různým řečem o samostatnosti. Děsil bych se toho, kdybychom chtěli být opět tzv. soběstační. A to hlavně kulturně, což je ta základna. Rozdíl mezi lokálním obilím a lokální kulturou je kvalitativní. Můžeme mít opět vlastní prasata, ale ne vlastní inspiraci. Bez otevřeného světa bychom jako národ brzy vymřeli. Ani já bych nemohl psát bez toho, aniž bych poslouchal Bacha, obdivoval to, co namaloval Hieronymus Bosch, četl Hegela nebo Nietzscheho anebo „zběsilého" Dostojevského...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
