Je odpudivé, na jakou úroveň klesl mediální prostor, v tom, co produkuje, jak se celkově nivelizoval a stal se spotřebním zbožím pro stárnoucí tetky a strejce z blbákova.
Je odpudivé, na jakou úroveň klesl mediální prostor, v tom, co produkuje, jak se celkově nivelizoval a stal se spotřebním zbožím pro stárnoucí tetky a strejce z blbákova. Veřejný prostor, který je tím mediálním dnes totálně zahlcený, ztratil jakýkoliv mentální rozměr. Drtivá většina z nás se tomu přizpůsobila a plodí artikly na jedno použití. Jediným měřítkem je úspěch kvantity, prokliknutí, důsledkem je okamžité zapomnění. Neotřelost je jen zdánlivá, čistě vnější, v tzv. atraktivním tématu, ale jeho zpracování je bez hlubší vnitřní překvapivosti. Jestli něco chybí, pak je to duchovní rozměr, výška nebo hloubka, prostě autorská invence.
Evidentně jsme dospěli do éry konzumní placatosti. V hledání stále nových, aktuálních senzací se zcela vytratila stará pravda. Nejde totiž vůbec o to, o čem se píše nebo mluví, ale o to, jak se to dělá. Nezáleží na atraktivnosti námětu, ale na osobitosti autora. Můžete psát o tom, o čem se psalo třeba stokrát, ale musí to být kreativní. Místo toho čteme stále stejné, omleté fráze, které opakují to, co všichni dávno víme, a uspokojí leda tak dobré zažívání starších tetek a strejců. Nic sexy, nic pro mladé, pro chytré, kteří by měli do veřejného prostoru vstupovat. Konzum nás tak oblbnul, že už ani nevnímáme, že nám něco chybí.
Chybí nám existenciální sebeuvědomění. Máme se velmi dobře a jsme až příliš roztěkaní, tudíž žijeme životem améby. Jenže bez toho, aby šel každý na chvíli „do sebe“, do svého nitra, i když to bolí, se stane jen prázdným obalem existence. Ano, sebeuvědomění je filosofický pojem, což u většiny lidí vyvolává osypky. Ale k tomu, aby byl člověk opravdový, nemusí znát Heideggera ani Sartra, kteří se tím, co nás vrhá do existence, podrobně zabývali. Já si osobně nemyslím, že k autenticitě je nutné zažít úzkost nebo nevolnost, i když se to pochopitelně děje. Uvědomit si vlastní hloubku můžeme třeba i v radosti.
Hlavně mi v dnešní době jde o rehabilitaci filosofie. Sama sobě během druhé půlky 20. století vykopala hrob. Dnes má pověst, jako že je to něco velmi okrajového, spekulativního, služebná vědy. Dříve matka všech věd se dostala do defenzívy tím, že vyklidila zásadní otázky a začala řešit marginality typu analýzy jazyka. Jako by jí nepříslušelo stále to samé, na co věda nestačí, otázka smyslu, která je v zásadě prostá, jednoduchá, a lze ji pokládat tak, aby jí každý rozuměl. Nejzašší otázky bytí jsou totiž přímé, jen každá doba si na ně odpovídá jinak, a jedině tak si hledá svůj smysl existence.
Náš veřejný prostor si ovšem už na nic neodpovídá. V opačném případě by musel vidět, že mu chybí sebereflexe. Bez filosofie je jako mrzák, který marně hledá svou berli. Je to i otázka jazyka, ti nejlepší myslitelé byli mistři slova, protože právě jazyk je to, o co se opírají, je to intimní nástroj myšlení, schopnost stylistiky. Namísto toho máme zábavu, sériové artikly, tisíckrát vytěžené, přilepené k roztomilým tvářičkám, za nimiž jsou jen fráze a floskule. Multikulturalita průměru si bere tu nejtěžší daň, a tou je nivelizace veřejného prostoru.
V souvislosti s tím si říkám, že si budu muset na na duševní klid tak, jak ho popsal už Epikúros, ještě nějakou dobu počkat…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
