Deník spisovatele – jasně, dnešní utečenci z Ukrajiny jsou jako my

Nemůžu říct, že by má první zkušenost s Ukrajinci byla dobrá, tehdy, když jsem hlídal panelárnu, pobodal jeden dělník druhého a pak založil požár na ubytovně. Bylo to k večeru, byl jsem jediný nezávislý svědek, musel jsem pak panu Antlovi svědčit u soudu. Pamatuju se, jak mladého kluka odvezl pohřebák, měl ránu přímo mezi žebry. Ten smrad požářiště jsem tehdy cítil poprvé, ale na spoustu let ne naposledy.

Jasně, šlo o první vlnu gastarbeiterů, žádná neviňátka to nebyla. Když se občas ožrali, měl jsem radši při ruce psa, kdyby se něco semlelo, bylo to potřeba. Jednou mi jeden z nich, když se dobýval na bránu ve čtyři ráno, začal nadávat, že nosím brýle, že nejsem chlap. Nebyl jsem na to zvyklý, protože jsem je nosil krátce, většinu času od puberty, kdy se mi kazily oči, jsem je nenosil. „Heleď, jestli chceš do zubů,“ řekl jsem mu, „stav se ráno na vrátnici…“

Nepustil jsem ho dovnitř, i když tam v zimě kňučel. Sice jsem byl zvyklý na různá prostředí, ale dělný lid má k obrýlencům despekt asi všude po celém světě. Já brýle nenosil, tehdy mi to nevadilo, celé mládí jsem si trochu svět idealizoval, tudíž domýšlel. Když jsme jezdili po Evropě, viděl jsem lesy, domy, ženy mnohem krásnější. Po VŠ, když jsem se rozhodl živit se seriózněji, nosil jsem čočky. Přijet v brýlích k požáru a něco vyšetřovat, by byl zjevný pokus naslepo.

Všichni víme, že brýle byly před lety trochu out. Dělaly z lidí lékárníka anebo žáka zvláštní základní školy. Ale to se změnilo, design se zlepšil a mnoho žen v nich vypadá i líp, minimálně chytřejší. Taky mě nedávno čočky omrzely, to věčné sahání do očí, pořídil jsem si brýle, a hned na to přišel Covid a tak jsem strávil dva roky v mlze. Nosit všechny ty vehikly na obličeji to byl zlý sen. Přitom spisovatel musí vidět svět ostře, bez toho nikdy nic dobrého nenapíše.

Říkám si občas, že jsem toho prožil na dost životů. Zažít mezní situace (jak je popsal Jaspers), je nutné, abychom mohli vidět život, pravdu, která je vždycky až na dně. Jako bych to vyhledával, všechny ty eskapády, průšvihy, prožitky, byť bych si to sám nepřiznal. Chtěl jsem to, abych měl o čem psát, i když asi podvědomě. Znát všechny možné pohledy, motivy lidí, to nevyčtete ze sítí ani z médií. Proto je ostatně tak málo literatury, protože je tak málo pravdy.   

Dnešní utečenci z Ukrajiny jsou stejní jako my. Jsou obyčejní, civilizovaní, potřebují pomoc, nevidím nikoho, kdo by to nechápal. Tohle nejsou žádní grázlové, co jsou v každém národě. Průšvih blahobytu je zlenivělé myšlení, což u nás probíhá přes dvacet let. Elita žije v iluzích a ostatní v zaryté předsudečnosti, v ideologii nebo v úzkosti ze změn. Jenže pravda je jinde, je v rozporuplnosti života: Ten, kdo chce zachytit život, musí psát pravdu, i kdyby se spoustě lidem nelíbila...

Ukázka z knihy Deník spisovatele