Je to možná až neuvěřitelné, že náš svět mohl být jiný, kdyby se Platón ve starých Athénách věnoval víc slečnám, namísto toho, aby se uzavíral do elitní skupinky a zidealizoval si svět.
Je to možná až neuvěřitelné, že náš svět mohl být jiný, kdyby se Platón ve starých Athénách věnoval víc slečnám, namísto toho, aby se uzavíral do elitní skupinky a zidealizoval si svět. Přízemní svět jevů, tradičnost anebo konvenčnost, materiálnost, to byly projevy spíš ženského světa a on měl k němu hodně daleko. Jeho elitní myšlení ho přivedlo k představě, že je ještě jiný svět, ten dokonalý, jehož chatrným odrazem je svět, do kterého se jako lidé rodíme. Tento dualismus dosud lidstvo neznalo, žilo na Zemi spolu s božstvy, která do jejich života vstupovala ať už ve formě bájí nebo v hrůze živelních katastrof.
Co z takového dualismu vůbec vyplynulo? Především představa, že je nad námi jakýsi lepší dokonalý svět. Naše pozemské živoření má význam jen proto, že se můžeme spasit. Jak víme, platonismus výrazně ovlivnil nové křesťanské učení a vylepšil i představu toho, jak se lze z dědičného hříchu vykoupit. Celý středověk si vystačil s tím, že nebeský ráj je za odměnu dosažitelný. Ani Descartes ani další myslitelé to nezměnili, rozum narážel na nadpozemské hranice. Kantův kategorický imperativ není nic jiného než zákon určený vyšší mocí. Dualita světa, těla a duše, se nám zažrala do veškerého myšlení.
Ještě dnes věda řeší, jestli jsou přírodní zákony dané naší myslí, čili jestli jsou ideální nebo dané empiricky. Takových dilemat je řada, stále žijeme ve starém platónském schizmatu. Nezměnil to ani Nietzsche, ani Marx, nebo pozitivisté 19. století. To, co nevyřešila logická škola s Wittgensteinem, řeší dneska nové analytické směry. Je svět jen hmota vnímaná vědomím, nebo je jen vědomí a jeho hmotný projev? Který z těchto světů je vlastně ten pravý a který je odvozený? Husserl se pokusil o tzv. fenomenologickou redukci, aby vymezil pole poznání. Narazil na hranice toho, jak můžeme sami sebe reálně poznat.
Jeho žák, Heidegger, došel k tomu, že skrz existenci nelze propátrat bytí tak, jak si usmyslel. Jestliže jsme subjekty, které určují poznání, jsme také objekty bytí. Jak by mohl jednotlivý objekt podat přesnou zprávu? Proto je lepší přistoupit k poznání „odzadu“. Nazývám to ontologická redukce a jde o cestu nejmenšího společného jmenovatele. Každý z velkých myslitelů od Leibnize až po Hegela nakonec narazil na krajní mez tj. nicotu. Bytí není nic jiného než Nic. Jenže nikdo nepojmul Nic takové, jaké skutečně je: bez prostoru a času. Podstatou skutečnosti je Nic, které si lze představit jen jako teoretický bod.
Co z toho vlastně plyne? Že redukcí všech předpokladů lze dovodit, že Nic se uchovává svou manifestací. Nic nemůže „nenicovat“, všechno neustále vzniká z ničeho. Je to proces čiré manifestace, základním prvkem světa je čistá informace. I člověk je složitý soubor informací, které skládají velmi propracovaný obraz. Je to čistě virtuální svět, který skládáme podle stále obměňovaných informací. Čas je to, jak si informace řadíme, prostor je to, jak je hodnotíme. Máme společně projektovaný svět, spolu s dalšími vyspělými vědomími (též zvířaty), která spoluvytvářejí realitu. Jedině tak se nicota udržuje ve své absolutnosti.
Přestože je náš svět ideální, je naprosto skutečný. Prožíváme ho empiricky a věříme na to, čeho se dotýkáme. Není žádný jiný svět, než to, co si svým vědomím vytváříme. Je postavený na objektivních datech. Náš mozek je vůbec nejsložitější soubor informací a je schopný spolu s dalšími svět spoluprojektovat. To je velmi podstatné: nejenže žijeme v reálném světě, ale náš svět můžeme ovlivňovat. Přírodní zákony jsou objektivní systém informací, které spoluurčujeme. Čím silněji zasahujeme do vesmíru, tím víc toho v něm objevujeme, protože chceme...
Kdyby Platón ve starých Athénách se víc věnoval holkám a nezidealizoval si život, možná jsme nežili tak dlouho v ubohém slzavém údolí, z něhož se můžeme spasit až po svém očistci v ráji.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
