Koronavirová pustota, intelektuální nuda, nedostatek podnětů ve mně vybudily potřebu koupit si čtivo přes Heureku, čekal jsem na ně dlouho, kniha byla úplně poslední na skladě, zažloutlé listy,
Koronavirová pustota, intelektuální nuda, nedostatek podnětů ve mně vybudily potřebu koupit si čtivo přes Heureku, čekal jsem na ně dlouho, kniha byla úplně poslední na skladě, zažloutlé listy, deset let od vydání, urgoval jsem ji několikrát, chodil do prodejny, dusil se v roušce, ale když jsem ji získal, měl jsem svou hračku na hraní. Slavoj Žižek se ve své knize „Nepolapitelný subjekt“ snaží rehabilitovat René Descartese a jeho obrat k vlastnímu egu, jehož suverenita přinesla lidstvu novověkou vědu a osvícenský optimismus. Obrat k rozumu, ke cogito, ergo sum, přispěl k tomu, jak dnes naše civilizace vypadá.
Ne že by to bylo snadné čtení, Žižek je bohém, intelektuální živel, jeho postmoderní mnohomluvnost, citování, aluze, věci komplikují, zatemňují, rozřeďují přesnost, čili hloubku nejlepších filosofů. Přesto otevírá klíčové téma, jak sám píše, chybějící střed ontologie. Střed myšlení, v podstatě jeho pevný bod, který umožňuje uchopit celé bytí. Na tuto potíž narazil naposledy Heidegger (téměř před 100 lety), a od té doby ztrácí filosofie společenský význam. Zdá se, že technická civilizace jede ze setrvačnosti dál, aniž by registrovala díru v systému. A tou je stále stejný problém, a to problém neuchopitelnosti vlastního já.
Můžeme se spolehnout na to, jak evidujeme svět? Tento problém vyřešil na počátku novověku Descartes tím, že usadil pevný bod rozumu do reality světa. V dokonale mechanistickém soukolí vytěsnil chyby, anomálie, také otázku po příčině svého rozumu. Jenže ta díra se projevovala celou dobu, zabýval se jí Kant, Hegel a na počátku 20. století i Husserl. Ten vygumoval zkušenost a zabýval se jen tím, co produkuje ego, fenomény. Chtěl tím dát lepší metodiku pro vědu, která dorazila do fáze relativity. Jenže bez první a základní otázky, co je příčinou ega, nemohl nikdy uspokojivě stanovit pozici vědy ani filosofie.
Jeho žák, Heidegger, na tom ztroskotal v životním díle Bytí a čas. Nemohl ho dokončit, protože nedokázal vysvětlit výchozí pozici Pobytu (Dasein), který si určil jako základní bod zkoumání bytí. Vycházel ještě z Husserla, z jeho transcendentální redukce, potažmo z Descartese a jeho pevného bodu rozumu. Jenže v půlce díla si uvědomil, že Pobyt jeho otázky po pravdě bytí neřeší. Jak vysvětlit naši úzkost? Lidskou představivost nebo podvědomí? Co je jejich příčinou? Jaké je pravé bytí? Jestli je subjekt součástí objektivního bytí, může na otázky vůbec sám odpovědět? Není jeho pozice vždy až příliš zkreslená?
Tady se ptám už sám a říkám si, že jediná cesta, jak z toho ven, je udělat ontologickou redukci. Nezačínat u subjektu ale u bytí. Zredukovat jeho podstatu na ten nejmenší možný jmenovatel. Jestliže se nám to podaří, můžeme uchopit svět objektivněji. Pokud se shodneme na tom, že vše, co vzniká, vzniká z ničeho, bez rozměru a času, dostaneme úplně jiný obraz naší skutečnosti. Najednou žijeme ve virtuální realitě. Ve světě, který obsahuje jen „databázi" informací. Jehož součástí jsme i my, vyspělé objekty vědomí, schopné rozumu a fantazie…
Vypadá to, že René Descartes, přes veškeré úspěchy novověké vědy, vzal myšlení za špatný konec.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
