Už jsem si zvykl, že originalita s sebou nese izolovanost a nepochopení, zvlášť když žijeme v přebulvarizovaném světě. Je pravda, že to tak bylo do jisté míry vždycky,
Už jsem si zvykl, že originalita s sebou nese izolovanost a nepochopení, zvlášť když žijeme v přebulvarizovaném světě. Je pravda, že to tak bylo do jisté míry vždycky, že originál byl osamělý, že ho vnímalo jen několik znalců, intelektuálních snobů anebo sběratelů. Takoví znalci, umělečtí snobi, jsou pro každou dobu velmi důležití. Chtějí se odlišit od davu, mají vyšší nároky a hledají inspirativní podněty. Když objeví originál, sbírají ho, kupují ho, citují ho, čímž k němu přivádějí pozornost těch, pro které jsou názorovými vůdci. Tak se ostatně ve společnosti rozvíjí nové směry a společnost duchovně vzkvétá.
Kvůli mediální inflaci je to dnes úplně jinak. Nevím, kdy se to změnilo, ale třeba ještě v šedesátých letech to bylo tak, jak popisuji. Uvedu populární příklad, jakým je vznik "banánového alba" skupiny Velvet Underground. Tehdy pod vlivem Andy Warhola vznikla originální deska, která změnila dějiny hudby. Ne že by se příliš prodávala, vlastně skoro vůbec, ale koupili si ji mladí hudební nadšenci. Jak praví legenda, skoro každý pod vlivem desky založil kapelu a vzniklo z ní několik stylů, jakými jsou punk, glam rock nebo art rock. Příznačné bylo to, že tito noví hudebníci se k desce hlásili jako k zásadní inspiraci.
Vůbec nejtěžší je být na výši myšlenkově. Jen málo jedinců v dané době to o sobě může prohlásit. Hlavním důkazem pro ně může být fakt, že jejich myšlenky ve společnosti zakořenily. Martin Heidegger, nejvlivnější filosof dvacátého století, napsal, že ví, že píše jen pro pár vyvolených. V tomto konstatování nebyla žádná pýcha, spíš povzdech nad tím, o jak izolovanou práci se jedná. Být originální je velmi nevděčné. Nejdřív na jeho dílo reagovali další filosofové, později intelektuálové, přesto jen málokdo ho skutečně pochopil. Útěchou v jeho osamělé činnosti mu mohlo být snad jen vědomí toho, že je citován.
Když jsem před lety četl deník Witolda Gombrowicze, užasl jsem, kolik jeho myšlenek jsem už někde četl. Především mi vytanul na mysli román Nesnesitelná lehkost bytí od Kundery. Nebyla to jen slova, která Witold tak zajímavě napsal, ale i myšlenkové obsahy, které Kundera zjevně pod vlivem četby deníku využil. Např. nesnesitelná lehkost, tíže bytí, pocity emigranta atd. V sedmdesátých letech byl tento deník objevem a Kundera, který napsal Nesnesitelnou lehkost bytí v roce 1984, se k jeho četbě hlásil. Nikdy zřejmě přímou inspiraci nepřiznal, ale budiž mu ke cti, že autora uváděl mezi svými učiteli.
Proč je dnes všechno jinak? Žijeme v plagiátorské době, kdy se lidé bez skrupulí vykrádají. Je to zjevný úpadek zvyklosti, že když někdo něco vlastního napíše, že ho ostatní citují. Nemyslím tím slova, byť zajímavá, jako spíš myšlenky. Jestliže napíšu něco, co je opravdu nečekané, odlišné, a pak si to přečtu u jiných, je to krádež. Stává se mi, že několik dní potom, když něco uvedu, si přečtu své myšlenky v článku na Aktuálně.cz nebo na iDNES.cz. Jasně, že mi mimořádně lichotí, že mě už roky vytěžuje např. blogerka roku iDNES.cz, místní celebrita, ale přesto si myslím, že citovat i v dnešní době je mravné, ba co víc, je to charakterní...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
