Když jsem slyšel, jak v rozhovoru pro DVTV doktor Uzel vypráví, že proteploval se sestřičkami vztahy běžně tím, že je plácal po zadku, pomyslel jsem si, že si tím příliš neposloužil.
Když jsem slyšel, jak v rozhovoru pro DVTV doktor Uzel vypráví, že proteploval se sestřičkami vztahy běžně tím, že je plácal po zadku, pomyslel jsem si, že si tím příliš neposloužil. Jednak je to zjevný projev doktorského sebezahledění, ale hlavně to není žádná norma, něco takového nebylo běžné ani za první republiky nebo v biedermeieru. Je to spíš odraz socíku, kdy se lidé k sobě chovali hulvátsky, promiskuitně a říkali si Nováku nebo Nováková. Zjevuje se tak hlavně duch doby, Zeitgeist, který určuje, jak se lidé k sobě chovají, a ne nějaký zavilý šovinismus. Ale to vysvětlujte těm dnešním blbým genderistkám.
Přečetl jsem si pár kritik, které se na pana doktora snesly. Zajímavější byla reakce na jeho tvrzení, že si musí dívky, když jim narostou prsa, zvyknout např. na hvízdot na ulici. Tady se totiž láme chápání svobody v současném světě. Genderistky mají jasno: každý projev, který je ženě nepříjemný, je nutné zakázat. Samozřejmý výklad svobody, která končí tam, kde začíná svoboda druhého, tímto deformují. Ve snaze po emancipaci těch, co se cítí být ublížené, chtějí omezit spontanietu jiných. Prakticky to znamená, že kdo se cítí nepříjemně, má právo na satisfakci. Vždy se najde příčina, která někomu ubližuje.
Teoreticky vzato chtějí genderistky bezbolestný život. Pak ovšem chápu, proč je naše doba tolik bezduchá. Když vymýtíte všechno „nepříjemné“, vymýtíte i kreativitu. Ano, před zákonem si musíme být všichni rovni, ale nemůžeme do něj uvázat osobitost. Život, jak napsal Freud, klade odpor a bez bolesti je jen smrt. Bohužel gender ze své podstaty touží odstranit „bolestivost křivdy“. Díky tomu nivelizuje život, zestejňuje jeho projevy, chce muže vykastrovat. Proto máme v médiích, ve vědě nebo umění tolik průměru, jelikož vyvažujeme rozdíly. Vyrábíme stejné prototypy, hlavně, když naplníme kvóty.
Milé genderistky, všechny bytosti cítí utrpení. Jedny z jedněch důvodů, jiné z jiných důvodů. Není na tom nic k fňukání. Ani k porovnávání se s muži, čímž tak chorobně trpíte. Popíráte to, že svět se točí, chcete ho znehybnit, aby vám neubližoval. Máme rovnost před zákonem, jiná rovnost není: je pouze stejnost. A stejnost je pudová, kolektivní, pravá podstata toho, co vás ovládá. Osekat svobodu, o to tady běží. Když nejsem osobitá, sama sebou, ať nejsou takoví ani jiní. Radši budu hlásnou troubou druhu, svého potrefeného pohlaví. A budu dělat vše proto, aby se mému ublíženému druhu dostalo zadostiučinění.
Jenže lidská tvořivost je úplně někde jinde. Je v tom, kdo jsem, kam jsem se ze svého druhu vyvinul. Jde jen o mé já, které nelze nikam zařadit, jelikož nikam nepatří. Každý má určitě nějaký mindrák, velká prsa nebo velký nos, ale přetaví ho ve svou přednost. To je ta pravá vyhraněnost, to je ta pravá svoboda. Ten, kdo žije s komplexy, potřebuje ty, které za ně viní a bez nichž nic neznamená. Co byste si počaly bez mužů, kdybyste je neobviňovaly?! Možná se stane, že před vámi radši utečou, a vy zůstanete samy, a kdykoliv se podíváte do zrcadla, uvidíte svou nahou prázdnou nepěknou existenci…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
