V době koronaviru, který postihl celý svět, se ukazuje jedna věc, a to ta, že před jeho nebezpečím jsme si všichni rovni. Najednou poznáváme, že to, co je podstatné, jsou zcela obecné, univerzální, všelidské hodnoty
V době koronaviru, který postihl celý svět, se ukazuje jedna věc, a to ta, že před jeho nebezpečím jsme si všichni rovni. Najednou poznáváme, že to, co je podstatné, jsou zcela obecné, univerzální, všelidské hodnoty jako je život, zdraví nebo solidarita a že nikdo na tom není hůř ani líp, že všichni máme stejné podmínky, protože vir prochází „zdmi“ obydlí jak chuďase tak i boháče, ženy nebo muže, bělocha nebo černocha. Všechny sociální konstrukty, které tvořily umělé kulisy života v Česku posledních dvacet let ztratily jakýkoliv smysl. Kulturní pomáda se roztekla jako jarní sněhy a zůstala po ní jen existenciální poušť.
Přestože o existenciálním obratu píšu už dlouho, nejsem vůbec rád, že by ho měl vyvolat nějaký virus. Vždy je lepší, když si každý sám přehodnotí své hodnoty, rozhlédne se po světě zdání a vrátí se tam, kde je možné žít v pravdě víc než dřív. Kolik lidí apaticky přihlíželo, jak se u nás zasévá jakási protimužská nenávist? Místo všelidskosti se pěstovala zášť a hledání oběti za každou cenu. Jako kdyby tzv. predátorství nebylo snad v určitém procentu každé sociální skupiny. Ale některé entity se kvůli progresivismu stavěly neustále do role oběti. Kult oběti, kult ženy, kult homosexuality, kult jiné kultury, kult matky přírody.
Tváří v tvář existenciálnímu ohrožení se leccos jeví jako maškaráda. Celá kulturní vrstva se roztekla jako poleva na špatném dortu. Upekli ho pejsci a kočičky, špatní tvůrci a plytcí publicisté. Celá jedna éra korektnosti byla velkým omylem české demokracie. Nejsme bývalé impérium, abychom přebírali koloniální sebemrskačství. Nejsme ani stát, který by ještě před pár lety pronásledoval „jiné“. Proto většina populace se nemohla a nechtěla ztotožnit s progresivismem, i když ho do nás vtloukali institucionálně nebo mediálně (např. Bakalova skupina). Pro křehkou demokracii to byla velmi poučná lekce ze sebezáchovy.
Přístup k lidským právům by měl být zcela neutrální. Jedině tak zajistíme, že se společnost nebude točit v kruhu jako užovka. Jestli bude skutečně rovný přístup, bez jakékoliv pozitivní diskriminace, uvolní se v ní skutečné (nikoliv vyumělkované) tvůrčí síly. Bez invence nejsou vrcholné výkony, ani v kultuře ani v politice. Nemáme silné politiky, protože ti, kteří by na to měli, v době korektnosti nevyrostli. Stejně tak je to i s tvůrci na divadle, v literatuře anebo ve filmu. Bez odsudku dnešních omylů nelze dospět k tomu, co je už těhotné zítřkem, jak by řekl Nietzsche, který napsal Zarathustru jako kritiku starých pořádků.
Bez kritické sebereflexe žádná společnost nevzkvétá. Nelíbí se mi to, co produkuje např. Česká televize, ale třeba Viktor Tauš nedávno ve Zrádcích naznačil, že je schopný zajímavé filmařiny. Myslím tím zejména formální postupy, inovativní a moderní, kdyby se vykašlal na klišé, na všechny ty „vůdčí kriminalistky", které nemají s realitou nic společného, mohl by udělat zdařilou sondu do života. Ale základem je pravda, padni komu padni, bez frází a klišé, jedinečnost člověka, jeho směšnost, tragikomedičnost, ale také existenciální úzkost a soucit…
Vždycky si vzpomenu na Bohumila Hrabala, který velmi rád citoval Schopenhauera, že pravá láska je soucit, Alle wahre Liebe ist Mitleid.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
