Jestli je pro mě něco skutečně primitivní, pak je to černobílé myšlení, které se usadilo v českém veřejném prostoru. Stejně jako ve většině západních zemí došlo i u nás k vyhrocení ideologické polarizace na úkor plurality myšlení,
Jestli je pro mě něco skutečně primitivní, pak je to černobílé myšlení, které se usadilo v českém veřejném prostoru. Stejně jako ve většině západních zemí došlo i u nás k vyhrocení ideologické polarizace na úkor plurality myšlení, a to i s ohledem na politické rozvrstvení v parlamentu, které je u nás na rozdíl třeba od U.S.A. nebo Velké Británie daleko rozmanitější. Od historicky první přímé volby prezidenta se u nás vyhrotil myšlenkový konflikt (mimo obvyklé dělení na levici a na pravici) na konflikt mezi městem a vesnicí, mezi progresivisty a konzervativci, mezi tzv. pražskou kavárnou a burany.
Problém nejsou ani tak ideje, které obě ideové strany vyznávají, ale spíš vyhrocenost jejich uplatňování. V tak silné polarizaci zaniká jakákoliv odstíněnost hodnot, jejich relativita, místo toho vnímáme ideologické pojmy, která nepopisují život, ale jsou zjednodušenými hesly vhodnými k ohlupování davu. Jakmile totiž převládne extrém, černobílost, začne ztrácet myšlení na barvitosti. Namísto tříbení hodnot dochází k jejich separaci a zároveň i absolutizaci. Každá strana hlásá ideály jako by byly absolutní, aniž vnímá, že čím víc je separuje od jiných, tím víc se stávají životní iluzí.
Momentálně žijeme opět ve světě klamu. Na jedné straně jsou hodnoty progesivní: politická korektnost, multikulti, ekologie, na druhé straně jsou hodnoty tradiční: rodina, národ nebo můj dům, můj hrad. Ani jeden z takto vyhraněných ideálů není nic než iluze. Stejně jako kritizuji progresivní hodnoty, kritizuji i ty tradiční. Co je např. tradiční rodina? Něco, co známe z roku 1910 nebo 1955? Žijeme v 21. století a svět je prostě jiný, včetně tradic, které mohou být jistým vzorem, nikoliv standardem, bez toho jsou vždy jen prázdnou floskulí. Vzývat národ, rasu nebo tradiční rodinu je prostě černobílý primitivismus.
Proč vlastně takové hodnoty nefungují? Protože jsou podmíněné dobou, jsou čistě relativní. Fungují tedy jen do jisté míry, jako určitý trend, ke kterému směřujeme. Z nějakého důvodu jsou pro nás důležitější než jiné hodnoty. Vyjadřují životní styl nebo módu, ale móda se mění, stejně jako naše ideály. Nejsou to existenciální hodnoty, jsou podmíněné víc danou společností. Pokud z nich neuděláme dogma, univerzální modlu, mohou být prospěšné. V opačném případě se stávají bičem na ty, kdo v ně nevěří. Relativní hodnoty požírají univerzální hodnoty, a to hlavně naši svobodu.
Vždy mě pobaví, když někdo tvrdí, že jeho hodnoty jsou tak důležité, že mohou omezit i svobodu. Kromě výjimečných případů (krizový stav) nevím o ničem, co by mohlo narušit naši identitu. Je snad něco důležitějšího než svoboda, možnost vyjádřit to, co v člověku je, zcela vědomě tak, jak to cítí, tj. autenticky? Jestliže nám někdo bere možnost volby, bere nám zároveň i lidskost. Jen konkrétní jedinec a jeho vlastní vůle může tvořit společenské hodnoty. Kdo dělá z hodnot modly, snaží se především omezit lidský rozum...
A ten, kdo myslí černobíle, je jako šedá myš, která se bojí barevnosti, a o to víc vystrašeně piští.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
