Deník spisovatele – jak brouk Pytlík a Ferda Mravenec bojují s virózou

Tak silný kolektivní zásah do společnosti, jaký se děje během koronakrize, jsme už dlouho nezažili; zdá se, že se pomalu měníme v jakési mraveniště, které řídí různí brouci Pytlíci, libovolní mediální epidemiologové, a radí velkému Ferdovi Mravenci. Jestli za půldruhé století proběhlo několik vln chřipkových epidemií, nikdy se ještě stát tak necentralizoval a nedosáhl takové destrukce ekonomické, sociální a morální. V roce 1957 (a později v roce 1968) proběhla tzv. asijská chřipka, která měla 2 miliony obětí, resp. 1 milion, což může být i v současnosti obdobné. Přesto státy nezhysterčily, zejména mediálně, tak jako v současnosti.

Jako by se čínský virus přenesl i do našich mozků. Asijská, resp. čínská mentalita k nám zanesla kolektivní způsoby řešení. Zvláště u nás jsme byli mezi prvními, kdo čínská opatření převzal. Jak je už v Česku zvykem, byli jsme papežštější než papež a nasadili jsme totální ochranu. Ano, byli jsme chvíli „premianti“, rozdávali rady do celého světa a pomohli vývozu této mánie i do dalších zemí. Jenže přílišná omezení způsobují krizi, která se už s námi dlouho ponese. Střízlivost si žádá odvahu, kterou mediální Ferda Mravenec nenašel. Namísto dlouhodobě přiměřených opatření zarouškoval lidi, aby je na léto pustil ven.

Snad i každý laik tuší, že největší přenos se děje tehdy, když lidé na sebe v noci hulákají někde na diskotéce nebo na letním soustředění studentů před nástupem na VŠ. Tady se vyjevuje ta extrémnost přistupu, co střídmou racionalitu zcela přehluší. Mediální hon za senzací vytváří strach a příklon k totálním řešením. Brouci Pytlíci jdou na virus s kanónem, aby se pokud možno vyděsil k smrti. Jenže virus tady už navždy zůstane a jde jen o to, jestli zůstane i čínská mentalita. Každý den nový mediální rekord, nový strach, nová opatření svědčí o vážné chorobě. Jenže ta choroba je hlubší, koronavirus ji pouze odhalil.  

Svoboda a bezpečnost by měly být v rovnováze. O to jsme se tady snažili posledních třicet let. Najednou nás omezují v pohybu, v podnikání nebo v dýchání, a my se necháme. Ze strachu, z paniky, z hlouposti. Individualita pro nás zase vůbec nic neznamená. Vidíme jen virus, nebezpečí, ale to, že život ohrožuje spoustu jiných aspektů, nevidíme. Necháme řádit brouka Pytlíka a „zploštíme" svůj svět. Mám rodiče (oba osmdesátníky), namísto toho, aby si užili ještě pár spokojených let, musí žít v neustálém stresu dnešní mediální paniky. Mají pocit, že žijí ve válce, jejíž skutečnou podobu zažili ve svém dětství.

Je třeba nutit politiky, aby přestali bláznit. Pokud chtějí někým být, měli by být dost silní, aby snesli kritiku z ciziny. Měli by dělat střídmá a trvalejší opatření. A věřit v imunitní odolnost společnosti. Ale pokud přijdou např. s tím, že budeme nosit roušky i venku, měli by se občané vzepřít. Potkat člověka na ulici, v parku, na polní cestě, je otázka chvíle a dostatečného odstupu, který neumožní přenos ani omylem. Ostatně větší kokotina, než právě tato, tady nebyla od doby, kdy mnozí z nás nosili rudé pionýrské šátky a mávali prvomájovými mávátky…  

Anebo se z nás stane velké mraveniště, zaměnitelní jedinci v rouškách, které řídí velký Ferda Mravenec a jeho spolupracovník brouk Pytlík.

Ukázka z knihy Deník spisovatele