Deník spisovatele – hráli jsme rouškovanou, kámo, vždyť to znáš

Zkusím se podívat na fenomén strachu z koronaviru jinak, než o něm bylo zatím uvažováno. Plošný příkaz nošení roušek nás v prvních měsících tak paralyzoval, že jsme si na to, jak moc tato povinnost mění naši osobnostní integritu, neodpovídali. Zakrytí obličeje je totiž mimořádně zásadní počin, kterým měníme svou autonomii: naše neverbalita, grimasa tváře, vyjádření emocí, které jsou důležitější než slova, ztrácí svou funkci. Nejsme náhle tím, co jsme bývali a ztrácíme svou tvář. Namísto ní nám zbývá uniforma, zaplivaný hadr, kterým se chráníme anebo si myslíme, že se chráníme před nebezpečným virem.

Nosit něco takového je možné jen v ohrožení života. Pokud zjišťujeme, že vir nemá vysokou smrtnost, je nošení roušek něco, co samo popírá právo na život. Naše imunita, aby zůstala odolná, potřebuje přímý střet s realitou včetně virů. Nošení roušek ji narušuje, určitě z dlouhodobého hlediska, krátkodobě to lidé většinou snesou. Potíž je spíš v tom, jak moc se rouška stává symbolem uniformity. Žijeme už příliš dlouho v éře technokracie, pod vládou expertů, kteří jsou výborní ve své oblasti, ale když se z ní stane celospolečenský problém, zjevně selhávají. Není na tom nic divného, divná je jen naše důvěra v technokracii.  

Vždyť nošení roušek samo spočívá na iracionalitě. První, u koho jsme je mohli hromadně vidět, byli turisté z Asie, kteří do Čech přijížděli. V ruce drželi fotoaparáty a na nosech měli roušky. Určitě je nenosili proto, aby nás nenakazili: nosili je proto, že si mysleli, že sami sebe ochrání. Tato směšná představa je ovšem velmi nakažlivá, infikovali se jí mnozí z těch, kdo dnes nosí roušky dobrovolně. Je v ní obsažen lidský egoismus, který se bojí tak, že raději sám sebe omezí. Druhá část těch, kdo dnes roušku nosí, se vnímají jako altruisté. Předvádějí, jak myslí na jiné lidi, což ve skrytu duše hřeje jejich ego.

Nejsem proti tomu chránit staré nebo nemocné. Jen rozkrývám to, co po dlouhé měsíce zůstalo nevědomé. Naši iracionalitu, která roste tím víc, čím víc se máme o co bát. Strach o „západní“ blahobyt přechází v úzkost až v neurotičnost, nejsme schopni příjmout žádnou oběť. Chceme vést války, kdy nezahyne žádný voják, žít v bezpečném sterilním prostředí, bez bolesti za pomoci farmaceutických látek. Přijmout život tak, jak je, je pro mnohé příliš velké riziko, tudíž raději přijmou uniformitu roušky, aby ztratili svou tvář a autonomii. A v ruku v ruce s tím i obranyschopnost své imunity, která už nikdy nebude lepší.

A přitom se stačí spolehnout na přirozenost. Na naši neverbalitu, která je funkčním regulátorem společnosti. Ten, kdo kýchá, si zakrývá ústa kapesníkem či dlaní, kterou si následně umyje. Když se tak neděje, ve tvářích lidí si může číst grimasu - společenský odsudek. Je to staletími ověřený postup, který neomezuje, ale kultivuje. Jeho účinnost není (podle mě) až tak moc nižší než účinnost zaplivaných roušek. Chce to pouze víc důvěřovat své imunitě a méně technokratům. Expert, který vnímá jen vlastní hledisko, se brzy stává fachidiotem…

Aneb hráli jsme rouškovanou, kámo, vždyť to znáš.    

Ukázka z knihy Deník spisovatele