Deník spisovatele – Hlava Medúzy tj. debilizace společnosti pokračuje

Mám rád detektivky a proto trpím, když vidím, jak i ČT przní poslední klasický žánr, který ještě zbyl, a poslední desetiletí z něj dělá genderem zahuštěný spotřební brak. Je absurdní, že za povinné poplatky většiny se produkuje menšinové politikum, v němž i v krimi se musí projevit dnešní pokroková angažovanost. Jitka Čvančarová je jistě dobrá herečka, ale jako mnoho jiných herců nemá ke krimi vztah, a tím krimi trpí, jistě by se líp uplatnila v komedii nebo melodramatu. To, že si nasadí kulicha, ještě nemá s charismatem majorky nic společného, a když tasí pistoli, aby se člověk bál, že si prostřelí nohu.

V Hlavě Medúzy je všechno špatně, ale není to až taková výjimka. Jde totiž o věrohodnost, což je v krimi zásadní. A to nemusí být jen nějaký krvák typu Magnum Force, kde Clint Eastwood pálí čtyřiačtyřicítkou tak, jako by s ní vyrůstal. Žánr detektivek od E. Poea až po A. Christie má různé formy, ale jedno je vždy stejné: napětí. A to nelze vybudovat bez sugesce pomocí logické konstrukce. Dokonce i ty nejnovější krimi jako třeba True Detective se toho drží. Jakmile do toho vstoupí neuvěřitelnost, zabije se napětí. Vzniká nechtěná parodie, která nás napíná hlavně tím, jestli polda sundá černý kulich.  

Potíž je v tom, že krimi tvoří lidé, co k ní nemají vztah. Naposledy jsem si přečetl, že Renč chtěl udělat seriál jako v šedesátkách. Jakási pí. Bláhová, novinářka Respektu, ho kritizovala, poprávu, že se mu to nepovedlo, ale pak se řečnicky zeptala, jaké krimi to měl na mysli? Chtěla tím zřejmě říct, že jaképak šedesátky, ale jen tím projevila nevědomost. Bez lásky k žánru se to opravdu blbě kritizuje. Ale kdo zná Schulhoffovo Vrah skrývá tvář nebo Po stopách krve, ví, že je to špička žánru. Tomu se přiblížit není na škodu, byť by se to mělo dělat moderně. Jenže to od rutinérů, ignorantů nebo genderových kunhůt nelze čekat.

Asi proto je stále náročnější najít kvalitu. Pro člověka, který od dětství četl stohy detektivek, je to obzvlášť tristní. Nebyl pro mě problém některé číst i opakovaně, vždy se v nich dalo najít něco nového. Třeba klasik drsné školy Chandler se snažil povýšit detektivku na román. V těch nejlepších se mu to podařilo, je to krásná próza, protože vystihuje člověka: byť musí řešit vraždy, především žije život. Drsná škola ukazuje odvrácenou tvář světa, tvrdou ale lidskou. Proč to nejde dělat dnes? Jako by se pravda už nikomu nehodila. Důležitější je lhát, dělat politiku, vrazit do krimi naprosto nevěrohodnou figuru. 

Čím jsem starší, tím mám raději psychologii. Dobrá detektivka by měla odkrýt vnitřní motivaci člověka. Na to byl mistr Simenon, jehož Maigret se vžívá do pocitů lidí. Díky svému zájmu, účasti na osudech druhých, se dokáže dostat i pod kůži vraha. Kam se tato účast vytratila? Chápu, že je to jen brak, spotřební zboží, ale vyjadřuje to trend doby, že i mezi vraždy se dostala angažovanost. Namísto pravdy o člověku samá maškara, ať už má Sherlock černou kůži nebo na hlavě kulicha...

Kdybych nebyl cynik, napsal bych, že i krimi se musí dělat se zájmem, ba dokonce s láskou, ale jelikož jsem cynik, napíšu, že veřejná služba ČT dělá všechno pro to, aby debilizace společnosti pokročila.

Ukázka z knihy Deník spisovatele