Jen málokdo má dnes odvahu obnažit společnost v celé její nahotě. Ti, co k tomu mají předpoklady, vzdělání a praxi, politici, experti, publicisté jsou často ve vleku konformity, marketingu a prodejnosti.
Jen málokdo má dnes odvahu obnažit společnost v celé její nahotě. Ti, co k tomu mají předpoklady, vzdělání a praxi, politici, experti, publicisté jsou často ve vleku konformity, marketingu a prodejnosti. Pak jsou tady ti, co zahlcují veřejný prostor špatným stylem a ještě horším obsahem, ti, kteří své názory dřív šířili klevetěním na návsích a v hospodách. Najednou se objevili i tam, kde nemají přidanou hodnotu, určují společenskou debatu, jako by byli ti opravdoví experti. Stačí jim používat internet a nechat si potvrdit svou důležitost sobě podobnými. Jungovské kolektivní nevědomí vyšplouchlo svůj ohavný obsah na světlo boží.
Mohlo by se říct, že různí neurotici, jak je ztvárnil např. Woody Allen, už nepotřebují své psychoanalytiky. Dnes je potlačené nutkání docela běžným veřejným projevem. Jestliže se každý ignorant, anebo prosťáček, vyjádří k čemukoliv, dojde k dokonalé inerci. Pokud o toto usilovala kdysi tak slavná postmoderna, dosáhla svého. Nemůžeme už víc klesnout v pojímání pravdy, krásy a dobra obecně. Kde nejsou žádné morální hranice nebo estetické normy, zůstává pouze pustý žvást. Jestliže se na veřejnost dostane přes marketingové Čau lidi nebo přes libovolný tweet, je to putna. Jediný výsledek je úpadek společenské sebereflexe.
Schopnost obnažit společnost se skrývá v soudnosti. Pakliže není žádná hierarchie hodnot, je těžké společnost poměřovat. Každý tvůrčí počin, tolik potřebný, se vyvíjí vymezením vůči hierarchii. Jenže tam, kde žádná není, ani smrt nic nebere. Ta všeobecná dekadence je očividná, když má každý stejný hlas, je krása i ošklivost stejná. Stejná je i pravda i lež, protože není nikdo, kdo by je rozsoudil. Není žádná norma, ani hierarchie, vysoké je stejné jako nízké. A když chybí vrchol, řídíme se průměrem. A ten je ze své podstaty opakováním, tj. vykrádáním. Až sem nás dovedla snaha dát stejnou váhu všem minoritám.
Jako by celou historii lidé neprahli po něčem vyšším. Jenže ono vyšší je vždy plodem výjimečnosti. Posoudit to, co lidi přesahuje, svede jen někdo, kdo má vyspělý vkus. Ve starém Římě na to stačil jediný člověk, arbiter elegantiarum, ale od té doby jde vždy o elitu. Je v rukou dnešních politiků, expertů a publicistů, jak jsou schopni ovlivnit vkus. Utvářejí současnost, měli by vytvářet normy a hierarchii. Spisovatel, pokud se chce projevovat, by měl ukázat hlubší souvislosti. Sám vím, že můj deníček, tak jak jeho témata vždy rezonují, čte většina těch nejchytřejších. Ale těch není zase tak moc a pro masu jsem španělská vesnice.
Bohužel současnost určuje stále průměrnější člověk. A jelikož si myslí, že jeho hlas je stejně hodnotný, užívá si to. Čím míň znalostí, tím ukřičenější soud, o to banálnější. Argumenty k osobě, sprostota, oplzlost, všechno to, co dřív zůstávalo v pohostinství. Tomu se podřizuje i elita, která by měla tvořit vkus, lidu nadbíhá. Řeší se pěna dní, tisíce aktuálních kravin, samé fráze a balast. To, co promelou publicisté (až na kvalitní výjimky), rozemelou blogy a sociální sítě. Je až legrační, jak se dá z prdu uplácat kulička, aby ji ostatní dál šířili na sítích.
Připomíná to závod o co největší hloupost, kde arbitrem elegantiarum je typický občan, Franta Vomáčka, ředitel zeměkoule…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
