Jestli bylo na Zátopkovi něco fascinující, pak jeho osobitý styl, naprosto nenapodobitelný, neohrabaný, ale světový. Film o Zátopkovi je formálně dosti zdařilý, ale obsah je poplatný dnešní době,
Jestli bylo na Zátopkovi něco fascinující, pak jeho osobitý styl, naprosto nenapodobitelný, neohrabaný, ale světový. Film o Zátopkovi je formálně dosti zdařilý, ale obsah je poplatný dnešní době, jak ideově tak i tím, jak se chce líbit - prodat. Zkrátka není autentický, není výpovědí autora o světě prostřednictvím historické postavy, je pouhou nápodobou, ať už kopíruje minulost, případně úspěšné životopisné snímky a hlavně realitu samotnou, bohužel nic autorsky svébytného nepřináší. Jestli se Zátopek vyšvihl nad jiné, pak tím, že měl osobitý běžecký styl. David Ondříček ukázal dobré řemeslo, ale podle mě to prostě nestačí.
Jestliže pouze kopírujeme realitu, nevytváříme nic nového. Je to stále ten samý problém: neautentická doba plodí falešné reflexe. I reflexe běžcova života je falešná, protože není úplná, buď ho glorifikuje, nebo z něj dělá pouze plochého hrdinu. Žijeme mezi krásnými pózami, rolemi, které jsou přepjaté a neupřímné, proto budí tak mělké vášně. Na tento film se brzy zapomene jako na spoustu dalších. Film přece není kopie reality, umění musí svět deformovat, pokud vytváří něco výstižnějšího. Právě proto nás strhává, jelikož věříme jeho tvůrci a jeho upřímnosti. Za každým dílem se skrývá buď falešný, anebo pravdivý styl.
Všichni neustále v životě něco vytváříme. Hrajeme role, od časného rána až do hluboké noci: jsme dítětem, partnerem, rodičem, sousedem, řidičem, zákazníkem, občanem. Na rolích samo o sobě není nic špatného, jde pouze o míru autenticity, s jakou je hrajeme. Role jsou součástí socializace, jsou obdobou divadla, buď jsou pravdivé, nebo je přehráváme. V dnešní době je ovšem až příliš pozérství (které je dané korektností) a příliš pokleslosti (dané komercí). Není pravda, že něco jiného je hrát divadlo (tedy něco tzv. virtuálního) a něco jiného je realita. Je jen jeden svět, ve kterém všichni hrajeme role, a jde pouze o pravdivost.
Jenže pravdivost se dnes ztrácí v pozérství a komerci. Kolik pozérů stále dokola mele o své identitě, jedinečnosti a odlišnosti? Svět je zaplaven těmi, co se chtějí odlišit stejným způsobem: Stačí, aby vyzdvihovali kolektivní znaky jako pohlaví, rasu nebo etnikum. Jestli něco zakrývá naši autenticitu, pak jsou to právě tyto znaky. Je to úplně stejné, jako když jsme v patnácti chtěli mít všichni křiváka, abychom se odlišili. Nedocházelo nám, že se podobáme jako vejce vejci. Že je to pouhá póza, kterou hrajeme, abychom zakryli své pravé já. To opravdové já, které jen málokdo dokáže ukázat tak, jak v hloubi duše vypadá.
Naše západní společnost příliš přehrává své role. Kvůli postmoderně se vytrácí pravdivost, nositelka velkých skutků a rolí. Je v tom určitý regres, cesta do infantility, vyhýbání se sama sobě. Autoři nejsou svébytní, ale dělají to, co si myslí, že se od nich, aby uspěli, očekává. Je tak trapné, kolik pozérů je ve veřejném prostoru, hlavně v médiích. Zejména umění by se mělo vracet k pravdě a měnit vnímání. Je to dost možná jediná cesta, aby se obrodila kreativita. Pravá tvořivost je v autenticitě, v tom, jaký člověk skutečně sám za sebe je...
Jestliže Zátopek našel svůj jedinečný styl, i když neohrabaný, ale přitom tak úspěšný, Davidu Ondříčkovi se to zatím nepovedlo.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
