Všechny ty žabomyší spory a egomanické projevy můžeme pozorovat líp, když se povzneseme o trochu výš nad naši realitu, jako když snímající kamera rozšiřuje svůj záběr a zabírá větší výseč krajiny z nadstandardní výšky
Všechny ty žabomyší spory a egomanické projevy můžeme pozorovat líp, když se povzneseme o trochu výš nad naši realitu, jako když snímající kamera rozšiřuje svůj záběr a zabírá větší výseč krajiny z nadstandardní výšky a časové perspektivy. Náhle uvidíme velké množství hnidopichů, kteří cosi vykřikují v médiích a postují na sociálních sítích. Všechny ty až přiliš úzkostné a hysterické hrdiny dneška, co se děsí, že zaniknou, aniž by se vyslovili, ke všemu a k ničemu, protože je obklopuje jen pěna dní, nicota klevet a pomluv, které zaplňují jejich mobily a PC, a jejich skutečné bytí je zahlceno každodenní veteší.
Celý Západ ztrácí už příliš dlouho svou autenticitu. Rozdává se na všechny strany, ale nic vlastního ho už neurčuje. Co mají ti lidé, zoufalí egomani, dělat, když mají jen náhražky? Sekají se mezi sebou, předvádějí prázdnotu a nabubřelou průměrnost. Vyžívají se v banalitě dne, v donekonečna stejné nápodobě, v zabíjení času, v cestování bez cíle. Jestli jim něco chybí, pak je to odvaha být, i kdyby to měla být obyčejnost. Je v tom jistá dekadence, manýra, která připomíná dřívější úpadky. Pro spisovatele je to obtížné pole působnosti, ale pohled z nadhledu pomáhá. Chce-li zachytit dnešního člověka, musí ho dedigitalizovat.
Ano, stále jsme lidé z masa a kostí. V historii víckrát došlo k odcizení od této pravdy, k idealizaci člověka, k dekadenci či k manýře. Třeba můj oblíbenec Caravaggio přišel do doby, která zobrazovala ideální typy plné dekorativismu a biblické strojenosti. A on vdechl do malby život, jaký ještě lidstvo nepoznalo: špinavé ruce, vrásky, místo světic kurvičky, ale v nádherných výjevech. Tady je stále co objevovat, v tom, že život je velmi prostý, když ho pochopíme. I dnešní psaní je moc složité, buď banálně realistické, nebo somnabulní, to je chodí kolem horké kaše, ale bojí se do ní skočit rovnými nohama.
Je to dané hodnotami, které vyznává většina lidí. Být tím, kým vnitřně jsem, je zároveň málo a přitom zcela nedosažitelné. Přes balast přetvářky, prázdnoty, falše, se člověk nedokáže vyjevit, tím hůř ho lze popsat, i když se o opravdovosti často mluví. Je to stále důležitá věc, kterou jako by nešlo zcela naplnit, aspoň ne v současnosti. Psát autenticky je těžké, jelikož musíme člověka oprostit od balastu, najít ho přirozeného, ale taky v něm objevit podstatné. Umění není banální realita, je to zjednodušení, očištění od zbytečného, dramatizace „výjevu", ve kterém se člověk objevuje víc pravdivý než ve skutečnosti.
Myslím, že autenticita bude stále zásadní komodita. A to nejen v umění, ale i obecně, v lidském životě. Zahlcenost virtualitou přinese tlak na maso a kosti, které nás stále určují. Lidé vůbec ještě netuší, že virtualita je stále tatáž realita, že se v ní musí žít obyčejně. Kdo bude přehrávat, bude se dál ztrapňovat, jak se to běžně děje. Všechny ty výkřiky, připitomělé posty, přemotivované ženy, zmatení muži a ztracené děti (i kvůli covidu) jsou toho důkazem. Vrstva společnosti, ta určující, je příliš neurotická na to, aby dokázala být pravdivá. Od toho je právě umění, aby ukázalo, co se dnes v lidech skutečně odehrává…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
