Fascinuje mě, jak dnešní tzv. liberálové žijí v sebeklamu ideologie a jsou ochotni se vzdát toho, co je skutečně liberální, ve prospěch toho, co míří proti jedinci jako osobnosti.
Fascinuje mě, jak dnešní tzv. liberálové žijí v sebeklamu ideologie a jsou ochotni se vzdát toho, co je skutečně liberální, ve prospěch toho, co míří proti jedinci jako osobnosti. Jejich strach být sám sebou se rozplizl do prizmatu pohledu skupiny, do které patří, nebo kterou preferují. Jako by chtěli za každou cenu patřit do komunity - jako do ní chtěli patřit socialisté, když zakládali např. kibucy. Ale liberalismus, jak víme, je v podobném kibucu opravdu těžko myslitelný. Jednotlivec a jeho práva jsou omezeni tím, co jim dovolí skupinová volba. Prvotní pocit sounáležitosti je v praxi doprovázený totalitními praktikami.
Jestli je tomu něco v přímém protikladu, pak je to humanismus. Nechci se vracet do renesance, stačí si připomenout jeho úlohu v třicátých letech, kdy se jeho nejlepší představitelé postavili nacismu. K humanismu, čili tvůrčí svobodě člověka, se hlásili němečtí intelektuálové, které režim vyhnal ze země a spálil jejich knihy. Podobné ideály hlásal u nás Karel Čapek a jeho postoje mu přinesly štvavou kampaň, za kterou stáli nejen nacisté, ale také konjunkturalisté druhé republiky a dokonce i kolaboranti, jakých je u nás vždycky dost. Ti, kteří protěžují vlastní skupinu, většinou nesnesou toho, kdo staví na roveň všechny jednotlivě.
Po zkušenosti s hrůzami nacismu a posléze i komunismu, se rozšířil po druhé světové válce důraz na všeobecná lidská práva. Ten je určen právě humanistickým postojem k člověku. Každá liberální demokracie, včetně té naší, je postavena na lidských právech a svobodách. V žádném, ani našem ústavním pořádku, se nemluví o tom, že se jakákoliv skupina (menšina) má pozitivně chránit. Jediná myslitelná ochrana spočívá v rovnosti, tedy antidiskriminačním přístupu. Jde čistě o neutrální přístup, který posledních dvacet let v naší zemi pošlapáváme. Ať už legálně, institucionálně anebo mediálně, případně mocensky.
Ano, jsou dnes u nás entity, které si na tom postavily svůj vliv. Přejímají ideologie tzv. liberálních kruhů na Západě a protěžují komunity, které jsou právě v kurzu. Politická korektnost je způsob, jak zabránit jiným, aby takové protěžování mohli kritizovat. Jenže jestli je něco v přímém rozporu s humanismem, pak je to právě dnešní praxe. Jediný ohled, který si každý z nás zaslouží, je v naší lidské nezaměnitelnosti. Jakýkoliv nadstandard je v zásadě diskriminační, protože člověka vyděluje, povyšuje nad druhého. Být ženou, gayem, Romem, ekologem, není vůbec žádná zásluha ani vůbec žádný nedostatek.
Jedině důraz na člověka, na jeho lidská práva a svobody, může přinést společnosti rozkvět. Protěžování skupin přináší nivelizaci, ať si to chceme nebo nechceme přiznat. Životem v ideologické přetvářce naše existence upadá. Étos 17. listopadu 1989 se bohužel už dávno vytratil. Možná i dnes je naší rolí bránit svobodu tak, jak jsme bránili demokracii ve 30. letech před nacismem. Bylo by skvělé, kdyby se u nás našla politická strana, která by prosazovala liberální demokracii v tom duchu, v jakém byla vybojována Chartou 77 a V. Havlem.
Je mi jasné, že všichni ti dnešní kolaboranti, politici, aktivisté, novináři, umělci, jednou budou dělat, jako že nic. Ale neměli by se při tom dívat do zrcadla, aby jim neřeklo, jací byli nehumánní hňupové…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
