Kdybych chtěl mít psa, přál bych si takového, jakého jsme měli v dětství: statného skotského ovčáka. Tehdy byla kólie ve velké módě, asi podle filmu Lassie se vrací, a k nám dětem byla neskutečně hodná.
Kdybych chtěl mít psa, přál bych si takového, jakého jsme měli v dětství: statného skotského ovčáka. Tehdy byla kólie ve velké módě, asi podle filmu Lassie se vrací, a k nám dětem byla neskutečně hodná. Tak chytrého a statečného psa abys pohledal. Ještě v osmdesátkách to byli psi a ne přešlechtěné slečinky, jaké potkávám tu a tam na ulicích dneska. Zdá se, že slavné plemeno poněkud zdegenerovalo.
Trochu mi to připomíná vývoj společnosti za poslední půlstoletí. To, co na ní bylo obdivuhodné, poztrácelo už svůj glanc. Mluvím teď o západní společnosti, k níž dnes náležíme. Ve zkratce jsme si všechen její vývoj a úpadek prožili za posledních třicet let. Co myslím tím slovem úpadek? Jistou neživotnost, která ohrožuje zdravý vývoj. Společnost bez vývoje je jako psí rodokmen bez budoucnosti.
Jestliže dusíme přirozené nerovnosti, dusíme tím život. Je skvělé, že máme rovnoprávnost všech, to je vrchol humanismu. Ovšem je proti humanismu omezovat schopnější ve prospěch průměru. Slovo humanismus už dávno ztratilo svůj obsah. Všimněme si, že současné diskriminaci bílé rasy nebo mužského pohlaví, nikdo humanismus neříká. Co je taky humánního na tom, že opět někoho diskriminujeme?
Na všech úrovních dneska vládne dusivá mentalita. Důležitější, než ocenit výkon, je lepší si nikoho proti sobě nepoštvat. Raději si vybereme průměr, který je bezkonfliktní. Od nejvyšších pater politiky až po běžné kanceláře uměle vyrovnáváme rozdíly. Nejde ani tak už o rovnost příležitostí, jako o co největší stejnost. V tomto prostředí se velmi dobře daří právě těm průměrným podle Gaussovy křivky.
Ale pak jsou tady ti, co vždy oživovali svět. Mladí muži, kteří měli v sobě dost rebelie, aby se vzepřeli daným pořádkům. Tihle hoši bohužel živoří kdesi na okraji nebo už zcela zdegenerovali. O jejich představiteli je i můj román Pseudochlap. Popisuje to, co z někdejšího rebela zbylo. Ten dnešní sní o tom, jaké by to bylo, kdyby mohl být hrdina. Namísto toho krčí hlavu mezi ramena, aby moc nevyčníval.
Vládne nám torzo ideologie, která chtěla pomoct slabším, ale dnes, když je za svým zenitem, potlačuje život. Je fajn, že i muži jsou citliví, že mají ohledy, že neomezují ženy, ale pokud je domestikujeme podle toho, jak vidí svět ženy anebo homosexuálové, nakonec je vykastrujeme. Přirozená výbojnost, jistá míra agresivity, je nutná k tomu, aby společnost přežila, bez toho půjde do kytek.
Jak bych to shrnul? Nějak se nechci dožít toho, že budu svému skotského ovčákovi jednou navlékat teplý obleček na jeho krásnou srst. Stačí už to, že dostane náhubek, aby mohl jít mezi lidi…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
