Deník spisovatele – další Český lev, kterému zjevně trčí sláma z bot…

Nechci hodnotit film B. Slámy, který získal nejvíc nominací na Českého lva a který jsem neviděl, ale obecně vzato si myslím, že vracet se stále do doby kolem druhé světové je laciný kýč. Je to symbol tvůrčí impotence, kterou už dlouhá léta sledujeme. Nejpohodlnější téma, které je vždycky při ruce, když chce tvůrce uspět. Divák se dojímá sám nad sebou a svým morálním odsudkem té doby. Ale to, že jde o pokrytectví konzumu, který profituje ze starých hrůz, už nevidí. Jde o nejbezpečnější morální odsudek a jeho vnitřní prožitek se rovná nule. Ty současné hrůzy, které jsou kolem nás, necháváme bez povšimnutí.

Na ostrou reflexi života není konzument připraven. Přitom kritika moderní krize obou světových válek proběhla už v 60. letech. Posledních šedesát let neděláme nic jiného, než že reflektujeme modernu. Její ideály, vědecké výboje a různé ideologismy bojující o dominanci. Po poválečné obnově nastala od šedesátek silná reflexe toho, kam člověk dospěl, když dovolil např. holocaust. Tehdy byla ta reflexe přínosná, autentická, vznikala velká umělecká díla. Ale to se za dalších čtyřicet let změnilo, vyžilo, takže celá společnost kreativně zeslábla. Snaha po diverzi všeho, co bylo dřív mocné, přináší dnes už jen trpké plody.

Místo skutečné reflexe se uchylujeme k pohodlným pózám. Neustálý důraz na emancipaci těch, jež semlela moderna, svádí k vyčpělosti. Nic nového se netvoří, mentalita uvízla v kultu oběti. Jelikož moderna vrcholila kultem mocných vůdců, dnes se upřednostňují ublížení. Ale dohánění průměru je cesta k degeneraci společnosti. Z historie víme, že každá doba vyvolá svůj protiklad, modernu vystřídala protireakce a máme ji na Západě už dobrých šedesát let. Je jedno, jak ji nazýváme, protože to většinou dopadne tak, že dnešek někdo zpětně pojmenuje. Nazve ho velmi pejorativně, což se pak v dějinách zakoření. 

Každopádně si myslím, že samotná moderna neskončila. Jestli se nad ní stmívá, je to tím, že zesílilo stádní tmářství. Napomohlo k tomu digitální uvolnění lidské mentality. Vylilo se přespříliš splašek, které ležely na dně ublížených duší. Ale to už začal v osvícenství Rousseau, jehož filosofie vyvolala zlo sentimentu. Všechny ty návraty k přírodě, utopie bratrství, udržitelného rozvoje atd., se dnes aktivizují. Jsou to jen špatné instinkty, kýč, který si pěstují slabí. Odráží se v dnešním umění, zrovna tak jako ve společenském dění. Hledání vlastní identity v genderu nebo v přírodě jen vyvolává krvelačné pudy.

Opakem tmářství je osvícenský rozum. Na tom se nic nezměnilo od té doby, kterou Němci trefně nazvali „aufklärung“. Už jen kvůli svému jménu jsem na straně moderny. Věřím, že její syntéza si po současné reakci najde cestu ke světlu. Vlastní rozum, který nepodléhá sentimentu, je pro nás ten nejlepší nástroj. Chybou moderny byla její dogmatičnost, tudíž byl rozum ještě příliš slabý. Člověk totiž stále zápasí se svými instinkty: proto je ovšem člověk a ne pitomé zvíře... 

Bohužel dnes spíš vítězí duševní chudoba, což se projevuje třeba i v tom, že stejně jako vloni nejvíc nominací získal film o druhé světové, což značí, že Českému lvu viditelně trčí sláma z bot.

Ukázka z knihy Deník spisovatele